Po dvou lahvích pálavského Chardonnay a mrzkých těstovinách s lososem jsme vyšly na vzduch maloměsta. Kecala bych, kdybych řekla, že voněl jarem nebo rozkvetlými stromy. Ale něco bylo ve vzduchu. Zastavily jsme se v půli prázdného chodníku. „Máš tabáček?“ otočila jsem se na Ni.
„Vždyť právě,“ držela mezi prsty krátké cigáro. A druhé vytáhla z krabičky ukryté v prázdném sáčku od arašídů. My dvě jsme si zapálily a všechny tři jsme vyšly. Dveře do klubu jsme našly napodruhé. Ve tmě blikala červená a zelená světýlka. Za pultem pošlapávaly barmanky. A za druhým pultem kýval hlavou intošský dýdžej v brýlích. „Co si dáte?“ Ona i Ona pokrčily rameny. „Jdu pro cuba libre,“ vzpomněla jsem si. Seděly jsme v úderech hudby. Tuc. Buc. Tuc.
Kdyby zahrál Kluse. „Jdu tam,“ řekla Ona. „Kluse nemá. Má Kryštofa.“ Vykouřily jsme druhý tabáček. Vypily třetí cuba libre a připily si na třicet plus, co vypadá jako třicet mínus. A poskakovaly. Tuc. Buc. Tuc. Když je vám přes třicet, můžete skákat v poloprázdným klubu a řehtat se. Řehtat se tomu, že je vám přes třicet. Řehtat se tomu, že tajně kouříte. Řehtat se tomu, že se řehtáte.
Autorkou je Jana Poncarová. Foto: Pixabay.com
Velice hezky napsaný příběh 🙂