Zoufale potřebujeme chviličku pro sebe. Pokud nám to čas dovolí, dáme si horkou vanu, projedeme se po obchodech v centru města, jenomže jakási očista stále nepřichází a nepřichází. Svoboda… jsme svobodné a přesto se tak někdy vůbec necítíme.
Cítila jsem, jak se to na mě všechno valí. Ten smutek. Přítel o víkendu zase nepřijede, už si ani nepamatuji, kdy jsem ho viděla naposledy. Ve škole se po začátku nového semestru objevila hromada povinností od seminárních prací po nutnost začít se prokousávat poznámkami z přednášek, kterým nerozumím. Všude jakoby byl jen hluk, hluk a zase jenom hluk, každý na mě štěká, lidé se překřikují, neuklidní mě ani káva s kamarádkou, protože spolu stejně řešíme školu a problémy související s ní a nedokážeme se odpoutat snad ani na jednu jedinou minutu. Najednou se v žádné skupině lidí necítím dobře, ačkoliv jsem společenská. Nikam nepatřím. Kam se hnu, tam panuje neklid, hádky, nervozita, stres… je to snad mnou?
Zodpovědnost a svoboda zároveň? Nemožné
Víte, jsem typem člověka, který neumí odkládat své povinnosti. Jakmile přede mnou stojí úkol či překážka, nedokážu odpočívat. A už vůbec ne doma. I po té chvilce s čajem a čokoládou vidím, co všechno bych přece mohla dělat, přestože zatím nemůžu, jelikož nemám ani pořádné zadání. Najednou si uvědomím, že se necítím svobodná. A kdo z nás to o sobě vlastně může říct? Vždycky nás něco váže.
Utíkej, Káčo, utíkej
Taky se vám chce utéct? Když je hezky, běhám kolečka v parku a někdy to ke zlepšení nálady postačí, ale ne vždy… Přeji si na pár dní vypadnout na nějaký last minute zájezd, na prodloužený víkend, jenomže vím, že to neudělám, je to příliš komplikované. Kdo se mnou pojede? Shodneme se na výběru? Stihnu se do pondělí vrátit? Mám přece povinnosti, teď nemohu zmizet. Co vlastně řeknu lidem kolem sebe?
Pod tlakem všech těch otázek jsem při volném dni prostě, světe div se, nasedla do vlaku. Opakovala jsem si, že jsem blázen a že dělám hlouposti. Neptala jsem se, nikomu jsem nic neřekla a vlastně jsem ani nepřemýšlela o tom, kam jedu. A řeknu vám, terapie jednodenní samotou mi přinesla více harmonie a vnitřního klidu než cokoliv jiného za poslední půlrok.
Tady rozhoduji já!
Ano. Udělejte to, pokud můžete. Skočte do vlaku nebo do auta a jeďte někam. Třeba do městečka, ve kterém jste ještě nebyli, ačkoliv není tak vzdálené od vašeho domova. Neplánujte.
Musím se přiznat, že pro mě to bylo extrémně jednoduché zejména z toho důvodu, že mám průkazku na vlak a nikdy se nemusím starat o to, kam se vydávám. Jenže i tak! Cena za lístek je malá vzhledem k očistě, jakou mi den samoty přinesl. Navíc nemusíte utíkat daleko, možná zjistíte, že stejné ovoce sklidíte i na procházce někde za humny.
Záměrně se nesvěřím s tím, kde jsem nakonec skončila. Už jen cesta vlakem mi najednou připadala kouzelná. Nikam jsem nepospíchala. Mohla jsem si dělat, co mě napadlo. O lidi kolem sebe jsem se najednou nestarala. Ať si o mém přiblblém úsměvu myslí nevím co.
Bez cíle a bez otázek
V cíli „necíli“ bylo krásně! Z nádraží jsem se dostala k řece a šla jsem podél ní až do centra. Nevěděla jsem kudy, ale co. Prostě jsem se procházela. Zdálo se, že kolemjdoucí se najednou také usmívají. Nikdo mě nepopoháněl, ať přidám do kroku, nikdo na mě nekřičel, abych naopak zpomalila, nikdo se neptal: ,,Co teď? Kam půjdeme? Co budeme dělat? Co máš v plánu? Kdy se hodláš vrátit domů?“ Bylo to na mě. Jen na mě. Tam, kde se mi líbilo, zastavila jsem třeba na deset minut a dívala se…
Tekoucí řeka. Holé stromy. Kostel. Náměstí. Park. Kolik je na světě krásy!
Dala jsem si na kávu a dort. Sama. Našla jsem útulnou, maličkou kavárnu, kde mě obskakovala neskutečně milá slečna. Odešla jsem dle svého uvážení. A když se mi chtělo, sedla jsem na vlak a vydala se domů.
Chci, mohu… Proč ne?
Tak mě napadá… Vím, že každý by za tím viděl nějakou levotu. Za kým jsem tam byla? Proč jsem se ani slůvkem nezmínila? Koho jenom na tomhle místě znám? Co s ním mám společného?
A odpověď je tak prostá. Chtěla jsem. Mohla jsem. Ničím jsem se neprovinila, nepodváděla, nelhala… Přála jsem si, aby mi zase jednou bylo hezky, abych cítila klid na duši a našla ztracené ticho. Povedlo se.
Všimli jste si, že nejsnáze se odpočívá tam, kde jsou starosti vzdálené a kde s nimi nic nezmůžete? Možná mě vůbec nepochopíte, pokud to sami nevyzkoušíte. Třeba na vás nebude fungovat stejná terapie, ovšem zamyslete se… Problémy vypadají o tolik menší, jestliže se na ně díváte zdálky.
Je zvláštní se vám teď otevírat. Kouzlo mé terapie jakoby spočívalo v tom, že je zahalena tajemstvím, že kromě mne živá duše netuší, jak svobodná jsem se cítila.
Autorkou článku je Helena Žáková. Foto: Pixabay.com
