Svět zpomaluje. Naštěstí. Cítíte to? Zpomaluje móda, jídlo, cestování. Pokud si pohráváte s myšlenkou, že šlápnete na brzdu taky, možná vás několik tipů z mé osobní sféry inspiruje, za který konec (nebo začátek) to vzít.
S pomalostí souzním. Kamarádi si ze mě (s láskou) utahují, že chodím tak pomalu, až se skoro vznáším. Nejspíš se zhrozili už u titulku. „Proboha, to vůbec jde, aby byla JEŠTĚ POMALEJŠÍ!?“ Nebojte! Je to trochu jinak. Všimla jsem si, že s narozením dítěte v některých věcech začínám zrychlovat. A tak to vyvažuju jinde. Aby zůstal v rovnováze nejenom vesmír, ale hlavně moje psychika.
Melu si kávu
Chce se mi trochu smát a hodně červenat při vzpomínce na to, jak si horkou vodou zalévám obsah „legendární“ pytlíčkové kávy tři v jednom. Slovy partnerovy babičky: To je včéra! Jakmile člověk poprvé ochutná čerstvě umletou kávu, trochu to s jeho životem otřese.
Jako když se naučíte číst a ta písmenka všude kolem přestanou být jen abstraktními patvary, kterým rozumí jedině dospělí. A tak jsme si domů pořídili ruční mlýnek a aeropress a já poznala kouzlo meditace spojené s přípravou kávy. Přivoním k sáčku s upraženými zrny, vsypu do mlýnku, točím kličkou a koukám z okna. Vrátit se k instantním časům je pro mě podobné sci-fi, jako skoncovat s čtením knih.
Nesuším si vlasy fénem
Nad plamenem taky ne. Prostě počkám, až uschnou. Dlouho jsem svým vlasům dávala slušně zabrat. Chemie z barev a šampónů, fén, kulma, žehlička. Postupně jedno po druhém úspěšně odbourávám. Třeba dospěju i k no poo. Všechno má svůj čas. Teď mi zbývá už jen závěrečný sestřih konečků, abych se definitivně zbavila posledních obarvených pramenů a spatřila se po neuvěřitelných čtrnácti letech znovu v celé své přirozené (slámovité) kráse.
Jsou to asi dva měsíce, co jsem sekla s fénováním a žehlením. Vlasy jsou ve zmatku. Střídá se mi období suché, mastné, „wooow, kdo je ta číča v zrcadle!?“ a „klika, že mi sluší čepice“. Věřím, že se brzy vzpamatují a nechají se hýčkat. Jen nepolevit. Nezrychlovat.
Uspávám dvě hodiny
U večerního uspávání 9měsíční dcerky jsem denně rostla. Jakkoli se jí trhá pusa zíváním a padají víčka, s přemístěním do postele pravidelně ožívá. Najednou je ideální čas trénovat lezení, prozkoumávat noční stolky, testovat mateřské instinkty nakláněním se přes jejich okraj. A moje idea klidného seriálového či pracovního večera se vzdaluje, až nakonec zůstane neodškrtnutá na seznamu ostatních naivních nesplnitelností.
Nejednou jsem to obrečela. Pak jsem to hodila za hlavu a vyhradila si večery jen pro dceru. Své zájmy a pracovní záležitosti směřuju do doby, kdy spí přes den nebo mám zajištěné hlídání. A funguje to. Jsem večer v klidu, užívám si tady a teď, nepotřebuju nic nutně stihnout. Koneckonců, jediné, co by mi mohlo utéct, jsou právě chvíle s touhle malou opičkou. Ve čtrnácti už mi po večerech tolik času věnovat nebude. 🙂
Autorkou článku je Martina Hudečková, foto: pixabay.com
