Stěhování jako životní styl

Vždycky jsem si přála cestovat. Možná jsem si ale měla pořádně přečíst všechny návody na to, jak si správně přát. Namísto cest do indických ašramů a putování za peruánskými indiány trávím už dvanáct let převážně stěhováním mezi českými a moravskými městy.

Intervaly od jednoho do pěti let, důvody různé. Škola, práce, přítel – ano, tento důvod dodnes převažuje. Mezi těmi „hlavními“ přesuny pak následovala spousta stěhování vedlejších v rámci jednoho města nebo aspoň okresu.

Studovala jsem šest hodin cesty vlakem od rodného města. Poprvé jsem přijela s batohem. Odjížděla jsem s titulem a autem plným věcí. Další univerzitní město. Tentokrát bez titulu, za to na šest let. Nedokázala jsem si představit, že někdy odejdu ze svého bytu, od přátel a úžasné kariéry. Ale i to se stává, když vám do cesty přijde správný muž a s ním změna o sto osmdesát stupňů. Na Pálavu mě stěhovala větší dodávka. Nábytek, knihy, oblečení. Kytky. Obrazy. Deníky. Celý můj život mám sbalený v jednom autě a tak to bude napořád. Nebylo.

Střih a Praha během sedmi dnů. Nabídka, která se neodmítá. Zase s batohem. Byt jedna plus jedna plus cizí chlap a jeho pes. Tři týdny. Pak jsem se rychle stěhovala od dalšího spolubydlícího, alkoholika, kvůli kterému jsem spávala oblečená a připravená kdykoli vyskočit z prvního patra. Zlomená noha by byla menší zlo. Následoval rok a půl v polosquatu, zato se skvělou spolubydlící. Věci (věci, věci!) z Moravy mi sem už pomáhal přivézt ten nejkrásnější chlap na světě a já jsem brečela jako želva. Pálava mi chyběla a Praha ještě nebyla moje.

A když už za rok „moje“ byla… však víte. Sbalila jsem všechno a zmizela zpátky do města, které jsem tři roky neviděla. Kvůli někomu, koho jsem neviděla stejně dlouhou dobu. A kvůli, nebo možná spíš díky němu jsem teď zpátky tam, kde jsem se narodila. Na jak dlouho?

Když se na nějakou dobu stanete šnekem, který má svůj domek neustále na zádech, naučíte se toho docela dost. K něčemu dojdete přes bolest, k něčemu přes slzy štěstí.

Naučíte se, že věci nejsou důležité

Netuším, kolik jsem jich cestou rozdala, poztrácela, prodala, vyhodila nebo zapomněla. Nepamatuju si na stovky kousků oblečení, které skončily v charitativních kontejnerech. Je mi jedno, kde zůstala postel, gauč a lednička. I ta starožitná skříň určitě někomu slouží lépe než mně.

Naučíte se odsekávat nepotřebné vztahy

Sejdete z očí a sejdete z mysli. Budete jiní, než když jste odcházeli. Ti, kteří jdou po povrchu a slibují, že „někdy zajdete na kafe“, se neozvou, protože se povezou na své povrchové vlně. Zůstanou ti, o kterých byste si to možná ani nemysleli. Tahle sociální síť pak bývá pevnější než ocelové lano. A všechna vztahová dramata, do kterých jdete až na dřeň, se během jízdy životním rychlíkem promění v celkem příjemné zastávky na výletě.

Naučíte se jít za hranice šedi

A možná vás překvapí, kdo jste. V každém ze svých světů jsem byla někdo jiný. Často diametrálně. Možná zjistíte, že se bojíte samoty. Nebo že ji potřebujete víc, než jste si mysleli. Možná vaše ego dostane takovou facku, že spadnete na zem. A možná zjistíte, že jste to ego cestou někde nechali.

Je mi třicet a místo mladé paní jsem stará slečna. Někdy nejdřív střílím a potom mířím. Vždycky ale střílím srdcem a i když můj život zvenku vypadá jako zbytečně zakroucená horská dráha, vím, že to všechno má smysl. A že po cestě nacházím to, co by mě třeba v indickém ašramu minulo (nebo taky ne)…

Autorkou článku je Michaela Michalcová, foto: Pixabay.com

 


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *