Máme své životy. Většinou je chceme žít v míru a ve svobodě. Většinou toužíme po spravedlnosti a slušnosti. Události posledních dnů přivedly včera na Staroměstské náměstí tisíce lidí. Bylo krásné sledovat rozzářené tváře. Byla v nich naděje, že ta temná epizoda, kterou dneska prožíváme, pomine.
„Žijeme v době, kdy je dusno. Jako by chyběly pozitivní emoce. Tento večer bude o pozitivních emocích,“ řekl na úvod organizátor akce Petr Gazdík, předseda Starostů a nezávislých. Velký aplaus sklidil projev poslankyně Miroslavy Němcové, která varovala před obracením České republiky na Východ, k Rusku a k Číně. „Patříme do Evropy, jsme normální parlamentní demokracie,“ řekla.
Mezi řečníky vystoupil také ministr kultury Daniel Herman. „Vyplácí se mít rovnou páteř, to jsou stavební pilíře naší identity. Jsem hrdý, že jsem měl tu čest dalajlámu přivítat, udělal bych to znovu,“ připomněl nedávné setkání s tibetským duchovním vůdcem. „Po vstupu do politiky jsem ztratil iluze, ale ne ideály. Věřím, že politika se dá dělat čestně a slušně, nemusí to být jenom svinstvo. Měli bychom si udržet rovnou páteř. Zvlášť ve svobodné době, kdy nás to nic nestojí,“ dodal.
Oslava státního svátku v podhradí byla svolána jako alternativa k oficiálním oslavám na Hradě. Důvodem byl spor kolem neudělení státního vyznamenání pamětníkovi Osvětimi Jiřímu Bradymu. Účasti na Pražském hradu se například zřekli poslanci za ODS, TOP09 a KDU-ČSL. Podle deníku Aktualne.cz musel Pražský hrad shánět komparzistky, aby obsadil volná místa ve Vladislavském sále.
Ke konci akce lidé zapálili svíčky a zazpívali hymnu. Trochu kýčovité možná. Zdá se mi ale, že občas je kýč k dobru. Občas je dobré připomenout si, že za pravdu, svobodu, lásku a slušnost stojí přijít o trochu nepohodlí. Ty tisíce (a pravděpodobně desetitisíce lidí) si mohly odpustit cestu na Staromák, mohly zalézt ke kamnům, pustit si televizi, zajít si do restaurace. Ale byly tam. Mladé páry, rodiny s dětmi, starší lidé. Docela obyčejní. Žádná Pražská kavárna.
Rozhlížela jsem se po jejich tvářích. Byli krásní. Nejvíc mě dojal jeden moment: otočila se na mě paní přede mnou. V očích slzy mísící se s nadějí a bolestí. Představte si docela obyčejnou (v tom nejlepším slova smyslu) padesátnici, která přišla se svým mužem a asi patnáctiletým synem. Unavená ve tváři. Mohla mít tisíce důvodů, proč sedět doma a proč místo láskyplné naděje nadávat na svůj úděl. Ale zvolila si jinou cestu.
A o tom to včera hlavně bylo. O naději, která neznamená idealismus nebo bezbřehý optimismus, ale konkrétní rozhodnutí každého z nás. Nezáleží totiž na „nich“, ale na nás. Nejsou nějací „oni“, kdo hýbou našimi životy, jsme to „my“, kdo je máme ve svých rukou.
Včera Staromák zářil důstojností, radostí a nadějí.
Věřím, že takové kouzelné okamžiky nás dokážou naplnit energií, kterou v každodenním životě potřebujeme, abychom dokázali čelit nesnázím. Jistě, včerejší setkání nebylo samospasitelné, ale z pohledu žité každodennosti určitě povznášející.
Jana Poncarová
PS: Mimochodem, o tom, co se dělo na Staromáku budou kolovat různé verze. Myslím, že tu láskyplnou a ohleduplnou atmosféru skvěle ilustruje tento příspěvek ze sociálních sítí. „O tom, co se dnes říkalo na Staroměstském náměstí, budou hojně mluvit jiní, a já jim to ráda přenechám… Ale dovolím si s vámi sdílet to nejmilejší, co jsem dnes slyšela. Bylo to z úst policisty, který hlídal shromáždění z okraje sochy Jana Husa. Když mu po skončení programu někteří lidé děkovali za dozor na akci, odpověděl: Tady by se vám stejně nemohlo nic stát. Tady jsou totiž samí hodní lidé.“ A pak naléhavě dodal: „A nešlapejte do té hlíny, prosím. Umazali byste si boty… a to by byla škoda!“ A teprve tato dvě prostá prohlášení mě skutečně přesvědčila o tom, že pravda, láska a lidskost přeci jen může zvítězit.Prosím, vezměme si z toho policisty příklad. Není nutné se zbytečně ohánět vzletnými frázemi. Mějme se prostě rádi a respektujme se navzájem, ať se na nás tatíčkovi Masarykovi shora dobře kouká nejen dnes, ale i každý jiný den.“
