(Vánoční povídka) Tereza se natřásala. Ve svém novém kabátě se cítila famózně. Otevřela dveře slušné středostavovské vilky. A znechuceně je zase zavřela. Teplo. Slunce. Sedmikrásky. Kdyby se psala pohádka O Marušce a dvanácti měsíčkách dnes, měla by ta holka snadnou práci. Natrhala by si kytky na prvním záhonu. A pro jahody by si došla do supermarketu. Nebo by ji poslali pro sníh. To vlastně není hloupý nápad. „Evo,“ zaječela na chodbě a přibouchla dveře, až věnec zdobený fialovou mašlí nadskočil. Naštěstí byl pevně přivázaný na zrezivělém hřebíku.
Z pokoje vykoukla rozježená hlava Evy. Tereza si povzdechla. Proč se její sestra trochu víc neupraví? To jsou ty bioženy. Vlasy si nemyje, protože šampon jim prý škodí. Dokonce si přestala malovat i řasy. Obléká se do dlouhých sukní, které kupuje po bazarech. „Co je? Proč tak křičíš?“ zívla Eva. „Nedočetla ses v těch svých alternativních knížkách něco o nějakém kouzlu, které by přivolalo sníh? Už mě nebaví další Vánoce bez sněhu. Žádná atmosféra. Je to trochu nuda, nemyslíš?“ při tom jak povídala, si Tereza zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Vedle své sestry vynikala. Ani doma nesnesla obnošené oblečení. Jak jen ony dvě mohly být sestry? Eva na chvíli zmizela a vrátila se s drobnou knihou se zohýbanými rohy. Chvíli listovala. „Myslím, že jsem o tom něco četla. Jen nevím, jestli to bylo zrovna tady.“ Tereza pozorovala svou sestru a neviditelně kroutila hlavou. Ona to myslí asi vážně.
Po chvíli se Eva usmála a ukázala prstem na krátký text. „Tady to je. Rituál, který vychází z tradice bohyň, jež pobývaly v horách. Říkalo se, že aby nížiny další rok rodily, musí si odpočinout pod sněhem. Proto lidé vzhlíželi k horám a prosili o sníh. Nejednou přišli prosit bohyně až nahoru do skal. Občas při tom někdo zahynul. Bohyně prý přivolávaly sníh vnitřní silou, kterou vyburcovaly tancem,“ Eva se podívala na sestru. Ta se ušklíbla. Povídačkám nevěřila. Ale nudila se.
„Tak jdeme?“ povzbudila sestru. „Půjdu, ale musíš se převléknout,“ řekla Eva. Tereza se zarazila. „Já? Snad ty? Podívej se na sebe, ty rozevlátá bioženo,“ smála se. „Nene, ty se podívej na sebe. V těch džínech se ti bude tančit horko těžko,“ kroutila hlavou Eva.
Tereza se chvíli prohrabávala skříní, ale protože žádnou dlouho sukni nenašla a v krátké by jí byla i přes skoro jarní teploty zima, spokojila se s šátkem zavázaným kolem pasu. Přehodila si přes svetr delší kabát, aby šátek zakryla – přece jen musí projít ulicemi, než se dostanou na louku a k lesu.
Z domu vyšly, když slunce bylo ještě vysoko na obloze. Věděly ale, že nemají moc času. Eva si přes rameno přehodila batoh. Tereza sice byla zvědavá, ale raději se neptala. Šly tiše a prohlížely si svícny v oknech, věnce na dveřích a vystrojené stromky na zahradách. I když se blížil Štědrý den, působily v tom počasí trochu nepatřičně. A opravdu, kvetly fialky. Tereza se zasmála.
„Víš, že dneska je Slunovrat?“ otočila se Eva na svoji sestru. Ta pokrčila rameny. Příliš se takovými věcmi nezatěžovala. Eva se ale nedala odradit. „Je to magický den. Vrací se Slunce, a to je spojené se silnou symbolikou. Měly bychom mít v srdci trochu víc pokory,“ rýpla loktem do své sestry, která se tvářila, jako by se procházela po módním mole. Vlastně ji obdivovala. Uměla být krásná, žádoucí. A ona svoji nejistotu schovávala za tvář přírodní ženy, která je povznesená nad všemi těmi lákadly moderního světa.
Prošly přes polní cestu a v tu chvíli Tereza litovala, že si vyšla v kozačkách a s trochou závisti pozorovala svoji sestru, jak si pohodlně vykračuje ve farmářkách. Vlastně nevypadají tak zle. Slunce už kleslo a prosvětlovalo místa mezi stromy nedalekého lesa. Procházely přes louku a všimly si, jak se u lesa převaluje mlha. „Půjdeme až tam,“ navrhla Eva. Čím víc se k mlhovině blížily, tím dál od nich byla. Ohlédly se. Mlha byla za nimi, prošly mezi ní a nechaly se jí obklopit. Zešeřilo se, ale slunce ještě úplně nezapadlo.
Eva rozepnula batoh a vyndala velkou bílou svíčku. „Nechceš vyvolávat duchy, že ne?“ uchechtla se Tereza, ale hrdlo se jí sevřelo. „To určitě ne. Budeme se chvíli soustředit, zkusíme se spojit s Matkou Zemí. A pak budeme tančit. Dej mi ruce a zavři oči,“ poradila jí Eva. Tereza se podobným rituálům vyhýbala a přišla si nepatřičně, asi jako ty vánoční stromky. Říkala si, že se ale nevzdá, když to vlastně celé spunktovala. Zavřela oči a zkusila se soustředit. Jenže myšlenky jí odlétávaly. Povzdechla si s tím, že to tedy nějak přečká a přestala se snažit. Chvíli jen tak stála a myslela si, že je sakra velká zima a že ty kozačky vůbec nehřejou. Jenže za chvíli jí nohama projela divná energie. Ucítila svaly, jako když si je protahovala po běhu. Rozbušilo se jí srdce a otevřela oči. Eva se na ni dívala a zdálo se jí, že jí z očí tryská síla a světlo. Kývla na svou sestru. Začaly tančit. Louka byla měkká a odrážela jemně jejich kroky. Nemyslely na nic. Jen tančily.
A najednou slunce zapadlo. Byla tma. Jen uprostřed jejich provizorního tanečního parketu hořela svíčka. Když zhasla, sestry se zastavily. Byly udýchané a vyčerpané. Sesunuly se k sobě a objaly se. Po chvilce Eva vyndala termosku s čajem a sušené ovoce. „Musíš mít taky žízeň a hlad,“ nabídla své sestře. Pily čaj a odpočívaly.
„Už bych šla domů,“ podívala se Tereza na nebe, na kterém se rozsvěcovaly první hvězdy. „Je mi zima,“ zachumlala se do kabátu. Eva posbírala věci do batohu a mlčky vykročily směrem domů. Vracela se jim energie a vesele se smály. Jen tak.
„Vůbec nevím, kdy jsme společně strávily tolik času,“ řekla potichu Tereza a po očku pozorovala svoji sestru. Vlastně byla docela hezká.
„Ani já ne,“ přikývla Eva.
„Víš co, zítra ti ukážu zase svůj svět,“ vykřikla Tereza a vzala sestru za ruku.
Spaly tvrdě.
Ani jedna z nich si nemyslela, že by se ráno mohly probudit do zasněženého světa. A opravdu se neprobudily. Jen se trochu zatáhlo. Tereza při snídani navrhla Evě, že si zajdou ke kadeřnici a na nákupy. Aby dodržela svůj slib. Eva souhlasila. Nic lepšího stejně v plánu neměla. Možná by jí zavolala některá z přítelkyň z jejich ženského kruhu. A tam by stejně jen po sté probíraly pečení kváskového chleba, nevýchovu dětí a ženskou energii, která se probouzí. Přesto většina z nich příliš žensky nevypadala. Podívala se na svou sestru. Byla víc ženská než její přítelkyně.
Sedly do auta a za chvíli sjížděly do centra malého městečka. Zaparkovaly nedaleko radnice. Hned vedle bylo malé kadeřnictví. Tereza se srdečně přivítala s majitelkou. „Radko, nechám ti tady Evičku a udělej jí prosím něco s těmi vlasy.“ Kadeřnice si pozorně prohlížela kadeře své nové klientky. „Bezšampónová metoda,“ mrkla na ni ještě ve dveřích Tereza a jak zavírala, slyšela něco o tom, že vlasy před stříháním umýt musí děj se co děj.
Asi za hodinu se Tereza vrátila s plnými papírovými taškami. „No nádhera!“ pochválila sestře nový účes. Lehce prostříhaný, takže krásně vynikl její jemný obličej. „A teď se běž převléknout,“ podávala ji tašky. „No nekoukej, to je vánoční dárek,“ pobídla ji znovu. Když Eva vyšla z kuchyňky malého kadeřnictví, která se na chvíli proměnila v šatnu, byla celá proměněná. Tmavě modré úpletové šaty, legíny, kozačky. „Hm. Jak se cítíš?“ zeptala se Tereza. „Docela dobře,“ usmála se sestra.
„To ještě není vše. Zajdeme si na oběd. Na ten už tě teda nezvu,“ šťouchla Tereza svoji sestru do žeber. „A nebude to žádná bio vegetariánská jídelna, i když dobré těstoviny bez masa tam taky dělají,“ popíchla ji cestou.
Usedly ke stolu k okénku a prohlížely jídelní lístek. Tereza zvedla oči, aby prozkoumala kolemjdoucí. Napřed si toho nevšimla, jak zaujatě obdivovala fešného mladíka, ale pak se zarazila. „No nekecej. Ono sněží,“ skoro vykřikla. Eva se nevěřícně otočila, aby se podívala na náměstí. A začala se usmívat.
„Tak teď nevím, jestli jsem z tebe náhodou neudělala čarodějnici,“ smála se Eva.
„Tak počkej, já zase nevím, jestli jsem tě tím dneškem neodčarovala v normální holku,“ bránila se Tereza.
Eva se smála a pokrčila rameny. V novém účesu a oblečení se jí líbilo. Cítila se dobře, až celá zářila. A popravdě řečeno, nemohla se dočkat, že si objedná pořádné jídlo.
Když přijížděly domů, sníh už roztál.
„To nevadí. Stejně to byl zážitek. A to sdílení tvého a mého světa mě ohromně bavilo. Myslím, že si můžeme zase nějaký rituál uspořádat,“ řekla Tereza, když zaparkovaly.
„To můžeme. Ale jen výměnou za číslo na tvou kadeřnici,“ zasmála se Eva.
Jana Poncarová. Foto: Pixabay.com
