Věřím tomu, že smysl (cit) pro spravedlnost si v sobě nosíme všichni. Že se – s většími či menšími dispozicemi pro spravedlnost, vlastní „čistý štít“ i „fair play“ – už rodíme. A, bohužel, až následná výchova a situace, do kterých nás život staví, udělají s těmito nadělenými, přirozenými (a jistě i žádoucími) vlastnosti „své“… Buď se v člověku – víc, anebo méně – rozvinou – anebo potlačí…
Učit se můžeme i od těch, kteří se narodili až dlouho po nás
Spolužák a kamarád mého syna je velmi inteligentní, nadaný kluk, který odmalička rád a hodně čte. Zajímá ho, mimo jiné, historie a už na základní škole doplňoval své znalosti(předávané mu učiteli z učebnic prvouky pro první stupeň), četbou knížek a encyklopedií s probíranou látkou souvisejících. A stalo se jednou, že byl vyvolán učitelkou, aby tato svého žáčka vyzkoušela z probraného učiva – a neuspěl… Neuspěl poté, kdy – v rámci probírané látky – doplnil výklad paní učitelky o další, jím vyčtené souvislosti a fakta … Učitelka, bohužel ( ke škodě svých svěřenců i své vlastní), neocenila chlapcovo výjimečné „nadšení pro věc“, a dokonce jím tvrzené (to jest nabízené, látku doplňující informace, které ve školních osnovách nebyly) zpochybnila, nepřijala… V tu chvíli patrně nechtěla, nedokázala připustit, že by sotva desetileté dítě mohlo o probíraném učivu čtvrté třídy vědět víc než ona sama…
Pocit křivdy, nepochopení, zklamání, lítost, vztek …Co všechno ještě se asi odehrálo v dušičce malého kluka, který přesně věděl, co a proč říká… ?
Zmýlit se může každý
Následující hodina prvouky probíhala ve znamení konfrontace. Chlapec nemohl jinak (aby se před třídou, před níž byl, v jistém smyslu toho slova, ponížen), než se pokusit „očistit“… Přinesl si tedy na pomoc, jako důkaz pro svá tvrzení z předchozího dne, knížku, ve které stálo vše „černé na bílém“… Snažil se svoji paní učitelku upřímně přesvědčit o tom, že měl pravdu.
Nebylo k tomu co dodat. Snad jen jedno jediné… A právě to se tehdy nestalo. Dovedu si živě představit, co všechno se v tu chvíli v dítěti odehrávalo…
Tentokrát už syn nevydržel jen tak mlčky přihlížet a zasáhl s nevinnou duchapřítomností svých deseti let. Vida snahu paní učitelky převést rychle řeč jinam, pronesl to, co v dané situaci vyslovit prostě musel – co považoval za správné, za mravné…
„Paní učitelko, měla byste se Dominikovi omluvit…!“
Životní lekce, které potřebujeme
Paní učitelka dostala – od těch, které sama učí – lekci, kterou bezpochyby potřebovala. Dokonce současně lekce dvě… Myslím, že se jí vryly do paměti natrvalo – ku prospěchu těch, které učí i ku prospěchu jí samotné…
Autorkou článku je Jarmila Jiráková
