(Rozhovor o tom, že žít život v přetvářce není to pravé.) Útulná, kamenná terasa. Rozlehlá a pěstěná zahrada. Přítulné štěně Sára. V tomto příjemném prostředí si se mnou nad hrnkem kapučína ochotně a otevřeně povídá Čestmír. O svém zkrachovalém manželství, ubíjející přetvářce, své orientaci a současném příteli.
Tvá, dnes už bývala žena. Jak jste se poznali?
Většinová klasika. Se svou ženou jsem se seznámil v práci. Tehdy jsem pracoval v družstvu a ona také. Sympatie zafungovaly a brzy jsme do toho praštili. Ženil jsem se ve 22 letech.
Než sis uvědomil svou orientaci, manželství klapalo bez problémů?
Ano. Naše manželství bylo bez fatálnějších problémů, žádné katastrofy. Bohužel manželka brzy po svatbě onemocněla. Problémy s kyčelními klouby vedly k četným operacím, na které navazovaly rehabilitace a lázně. I tak jsme si rozuměli a podporovali se. Máme spolu, dnes už dospělé děti. Syna a dceru. Hodně času jsem s dětmi, když byli ještě malé, trávil já, nebo prarodiče. I to jsme ustáli.
Kde se to tedy všechno začalo lámat?
Po deseti letech našeho vztahu mi začalo docházet, že je se mnou něco jinak, než by mělo být. Byl jsem určitě poznamenaný tím, že jsem vyrůstal v době, kdy nebylo možné o něčem takovém mluvit. Absolutně jsem nedospíval s vědomím, že se snad může odehrávat i něco mezi dvěma muži. Obzvlášť na malé vesnici bylo něco takového nemyslitelné.
A tak jsem v udupávání své vlastní osobnosti pokračoval vesele, nebezpečně dál. Dokonce jsem si dlouho myslel, že tak, jak to vedu, je to správné. Své pocity nebo touhy jsem přehlížel ve prospěch okolí. Snažil jsem se ze všech sil, aby všichni byli spokojení.
Neustálým udupáváním sebe samotného jsi chránil opravdu jen ostatní?
I sebe. Víš, je to pak už o strachu, o nevědomosti. Není totiž vůbec jednoduché přiznat neupravenou a nepřikrášlenou pravdu, když víš, že je už celkem pozdě.
Všichni děláme špatná a nevratná rozhodnutí. Bylo tvé rozhodnutí oženit se něčím, čeho lituješ?
Má to dvě části. Rozhodně v žádném případě nelituju toho, že mám dvě krásné a zdravé děti. Kdybych ale přemýšlel dřív tak, jako přemýšlím dnes, jistě bych se neženil a šel s pravdou ven daleko dřív. Život v přetvářce je ubíjející. Hrál jsem někoho, kým jsem nebyl a hrdý na to nejsem.
Jak jsi řešil svou tísnivou situaci, než došlo k rozvodu?
Rozvod nepřišel brzy. Proto upřímně? Podváděl jsem ji prostě s muži. Než se objevil můj současný partner, vážné vztahy jsem nevyhledával. Šlo převážně o sex. Na té samé internetové seznamce jsem paradoxně stejně našel toho, který je dodnes po mém boku.
Dál jsi tedy prožíval život, který ti nebyl vlastní?
Ano. Na časový úsek to nedokážu upřesnit. Netuším, jak dlouho mě všední starosti zaměstnávaly natolik, že jsem s přiznáním otálel. Stoprocentně jsem ale chtěl, aby děti v klidu dostudovaly. Což se povedlo. Pak jsem posbíral veškerou odvahu a všechno jsem vysypal.
Uznej, že otázka na reakce tvého přiznání se sama nabízí.
Uznávám J Reakce byly různé. Někteří to vzali s naprostým klidem, jiní se nebáli přiznat, že tušili. S vyloženě negativní reakcí jsem se nesetkal. Nešťastně to dopadlo jen s mou manželkou. Takřka ihned po tom se pokusila o sebevraždu, do dnes na tom není psychicky nejlépe a pořád se se situací dost špatně vyrovnává. U dětí to bylo jinak. S Láďou se znali ještě před tím, než jsem se přiznal. Samozřejmě, že jim to změnilo život, ale jakž takž se s tím srovnaly. Neskáčou nám radostí kolem krku, ale docela v pohodě s námi komunikují.
Co se tvého partnera týká, padla mimoděk zmínka o věkovém rozdílu.
Ano, Láďa je o 15 let mladší. Navíc se bránil vztahu se ženatým mužem, teď ten věkový rozdíl. Napadlo mě, jestli to všechno nebude mít jisté dopady na náš vztah. Ale zatím všechno stále funguje a je nám spolu moc dobře. Máme společnou domácnost a hodně společných zájmů, takže volný čas trávíme spolu se svými koníčky. Pěstujeme orchideje, chováme terarijní zvířata a pořídili jsme si pejska. Navíc bydlíme v rodinném domku se zahradou, takže o práci je vždy postaráno.
Čili rodinná idylka. Chybí ti k ní papír o registrovaném partnerství nebo další dítě?
O “svatbě” jsme s Láďou hovořili a rozhodně máme v plánu uzavřít registrované partnerství. A adopce? Současné zákony nám ji samozřejmě neumožňují. Rádi bychom ale vychovávali společné dítě. Myslím si, že v tomto by nebyl žádný problém. I dva lidé stejného pohlaví dokáží dát lásku a základy do života. Ale chápu, že tato problematika není jednoduchá a klasický obraz rodiny bude mít vždy přednost. Nicméně společnost nám prostě v tomto směru pro jistotu ani nedává šanci dokázat, že bychom uměli vychovat děti.
Je závěrem něco, co bys ty sám rád řekl, na něco poukázal, upozornil, odkázal?
Ano. Zamýšlím se nad časem, který utekl mně. Dnes je společnost o poznání tolerantnější. Homosexualita už dnes lidi ze společnosti nevylučuje. Přiznání rozhodně není snadné, ale člověk se musí opravdu nejdřív srovnat sám se sebou. Pak se trochu obrnit. Stalo se nám i to, že nám někdo tvrdil, že mu absolutně nevadíme, že nás i chápe, ale ať se rozhodně nelíbáme před jeho dětmi. Tohle je velmi citlivé, individuální a diskutabilní. Podle mého názoru například tohle dítěti neublíží. Naopak ho to připraví na to, co už je dnes běžné. Aby se člověku s odlišnou orientací ulevilo, není návod. Každý má své důvody, proč to drží v tajnosti a já to plně chápu a respektuju. Jen je život v přetvářce a lžích velmi těžký. Misky pomyslných vah už jsou pak na každém.
Autorkou článku je Bára. Foto: archiv Čestmíra
Rozhodl jsem se zveřejnit reakci na tento článek. Vím že téma výchovy dětí homosexuálním párem je citlivé a určitě uplyne ještě spousta času, než se to bude brát jako normální věc. Pokud vůbec někdy…………….tady je tedy zmíněná reakce. …… …. Nechcem vám prehovárať do duše, aj tak si myslím, že by ste to odo mňa neprijali, ale nedá mi nereagovať na to, keď ste sa vo svojom článku vyjadrili, že by ste spolu s partnerom chceli vychovávať dieťa. Vďaka Bohu za to, že slovenské a ani české zákony to neumožňujú a dúfam, že sa to ani nezmení. Vy si to totiž asi neuvedomujete, ale je dosť možné a pravdepodobné, že tomu dieťaťu by takáto neprirodzená výchova pokazila život. Prosím, neberte to ako útok na vás, ja vás len uporozňujem na realitu. Dieťa má totiž vyrastať v prostredí, ktoré je pre neho normálne, a zdravé, a tým prostredím je rodina. Vzťah muža a ženy. Čokoľvek iné je neprirodzené, prepáčte, ale je to tak. Avšak ak by dieťa vyrastalo v taktomto neprirodzenom prostredí, nemalo by odkiaľ získať ten prirodzený základ rodiny. Ja som si istá, že svoje deti nadovšetko milujete a záleží vám na nich. Len vás prosím, ak by to aj v budúcnosti bolo možné, nerobte to. Nevezmite na seba to riziko, že by ste vlastnému dieťaťu mohli pokaziť život. Je vám asi jasné, že neschvaľujeme to, ako teraz žijete, ale tým nechcem povedať, že vás odsudzujeme. To, ako žijete svoj život je na vás. Len dúfam, že túto správu nezoberiete ako útok. Len som vás chcela varovať. Aj keď možno nie je potrebné sa s tým zaoberať, ale moje svedomie mi nedovolilo, aby som sa k tomu nevyjadrila. Prajem vám všetko dobré.
Vím, že to nebylo vůbec jednoduché, přiznat barvu. Sám jsem si to zažil. V podstatě skoro paralelně s Čestmírem, jen jsem byl trochu rychlejší. Je zvláštní, jak se dvě téměř identické situace vyvinou jiným směrem. Ale o tom je právě život 🙂 Klukům držím tlapy, aby jim to v životě vyšlo, což oni ví, známe se už nějaký pátek. A děkuji za článek, je napsán opravdu s citem a smyslem pro objektivitu.
Libore, děkuji za příjemné ohodnocení, prosvětlí to i šedivý den, jako je ten dnešní. Po napsaní už vím, jak je složité jít s pravdou ven a proto máte moje plusové body za tu Vaši tehdejší rychlost 🙂 Mějte příjemné dny a ať se daří
Chtěl bych ještě moc poděkovat Báře,že jsem měl možnost s ní rozhovor napsat, je radost s ní komunikovat. V její přítomnosti se člověk cítí přirozeně a v pohodě,což se odráží na odpovědích na otázky, které míří i na citlivá témata.Když mne oslovila s žádostí o rozhovor,neváhal jsem ani chvíli, vím,že je to objektivní inteligentní bytost,která má pochopení pro téma,není to žádný lovec senzací. Takže ještě jednou díky Báro 🙂
Hezká práce to byla i pro mě, Čestmíre. Tvoje laskavá povaha a ochota co nejotevřeněji odpovídat dotvářela příjemnou atmosféru. Děkuju 🙂
Reakce na článek Čestmíra Černoška ze dne 2.2 2016.Při otázce jestli něčeho lituješ,že ses oženil,píšeš že máš dvě krásné zdravé děti,to je pravda,ale to že jsi poznal skvělou ženu,dnes už kamarádku,už nepíšeš,takže nevím jak to vlastně celé ty roky bylo a moc mě to bolí a mrzí.S přiznáním si otálel velice dlouho,musel jsi vědět jak to jednou dopadne při mé citlivé povaze.Hlavní důvod nebyl dostudování dětí,ale myslím si že to byl strach z otce,který dnes už není mezi námi.Z tou tvojí odvahou to taky není až tak docela pravda,to jakým způsobem jsi to své ženě oznámil už nepíšeš,že jsi mi to neuměl říct do očí ale poslal to emailem.Z takovou bolestí kterou jsi mi způsobil se budu vyrovnávat ještě velice dlouho,jestli se z toho vůbec dostanu.Napsal jsi,že z Tvým partnerem se znaly děti už dříve,ale zapoměl jsi,že jsem ho znala i já?Asi takové 4 roky byl u nás každý víkend pečený vařený,pak už i přes týden z tím,že je to tvůj kamarád,který ti pomáhá na zahradě.I přesto,že jsi věděl že mi to vadí,tak jsem si já vyčítala,že Ti nedopřeji kamaráda.Dnes už je mi vše jasné.Zamýšlíš se nad časem,který Ti utekl,ale kdyby jsi byl takový hrdina dřív,vše mohlo dopadnout jinak.Já v době nemoci měla v lázních spoustu možností,ale přesto jsem Ti vždy byla věrná zatím co ty jsi mě podváděl.Závěr:25 let se jen tak vymazat nedá.ex manželka Jana Černošková