„Zdá se mi, že žiju ve stroji, který se zbláznil. Jedu v rozpadajícím se autobusu, jenž se vymkl z moci řidiče a žene se neznámými cestami, zatímco řidič uklidňuje cestující, že se vlastně nic nepřihodilo“. Tato věta vystihuje pocit, který provází diváka celým filmem, pocit těžko pochopitelný někým, kdo nežil v době komunismu, kdy byly deníky psány.
Autor vypovídá o svých pocitech bezmoci, marnosti. O době, která nepřeje umělci svobodně psát a žít. „Nedovedu si přesně odpovědět, jestli je skutečně tak zle, nebo jestli já ty věci vidím příliš velkýma očima.“ Píše o tom, jak těžké bylo vydělávat peníze a tvořit a nejspíš i kvůli celkové bezmoci a špatným pocitům udržovat v pořádku mezilidské vztahy. Píše o jeho lásce ke své malé dceři a o své milované manželce, která se mu stále vzdaluje, až od něj nakonec odejde. Nedovedu si představit, jak těžké musí být udržet si v takové době zdravý rozum a aspoň trochu optimismu. „Nosíme v sobě obraz světa, který jsme si vymysleli, abychom se v něm vyznali, člověk si na něj zvykne a začne si ho plést se světem samotným.“
Obávám se, že tak těžké období, které trvalo desítky let, a tehdy vypadalo nekonečně, muselo na psychice českých lidí zanechat hodně hluboké rány. Pocity zmaru, že nemá smysl se o cokoli snažit, protože to přinejlepším nikdo neuzná, v horším případě se může něco stát mé rodině. Byla to doba temná a najít v ní trochu radosti, když cítíte, že vás ovládají lidé, kteří jsou bezcitní, a zdá se, že nechápou vůbec hodnotu lidského života, bylo zřejmě nemožné. Myslím si, že tyto pocity z lidí, kteří to zažili, tedy z našich rodičů dosud nevymizely, a obávám se, že je nevědomky přenesli i na nás, své děti.
Je velmi zvláštní něco takového cítit a při tom žít ve svobodném světě. Ve světě, kde můžete dělat cokoli, říkat co si myslíte a přitom stále nevíte proč, radši to neděláte. Lidé se stále bojí a mají v sobě pocit, že někdo, kdo nad nimi vládl a vzal jim klid z jejich duší, naučil je dělat, co se po nich žádá a donutil je zapomenout, po čem touží, by měl vše napravit.
Jenže kde ho hledat? Kde najít toho, kdo může za ten pocit, který se v nás vytvořil? Kdo má tu schopnost, sejmout z nás ten balvan, ten černý háv, který byl přes nás přehozen a my nejsme schopní ho sami strhnout a podívat se pravdě do očí? Nikdo. Ten pocit jsme si vytvořili sami. V prostředí, které jsme uznali nevhodným k žití. Člověk má ze všech tvorů na světě největší schopnost se přizpůsobovat. Dokáže žít v nejteplejších i nejmrazivějších podmínkách naší planety. Proč však, když přijde řeč na svobodu, schopnost prosadit své názory, mít nad něčím/někým moc, najednou má pocit, že se žít nedá?
Dnes žijeme v době, kdy už svobodu máme. Máme, co jsme chtěli, ale neumíme v ní žít, být šťastní, stále máme potřebu někoho odsuzovat a na někoho svést vinu za zrady, které jsme zažily. Kdo má tu jistotu, že mohl žít jinak a líp? Proč hodnotíme podmínky, ve kterých žijeme, jako za špatné, když máme kde bydlet a co jíst? Proti komu vlastně bojujeme? Kdo je viník? Rodina? Sousedé? Politici? Myslím si, že vše je o pohledu, jakým se díváme na svět a na sebe. Vše je o víře, kterou v sobě máme a která nás provádí životem a o myšlenkách, kterými tvoříme svůj svět a přitahujeme k sobě buď pozitivní, nebo negativní situace. Obávám se, že i když se změnila doba, v srdcích českých lidí, je stále zmatek a strach a ten nás žene do podobné situace, kterou jsme dřív tak nenáviděli, jen proto, že mnozí nepochopili, že zbavit se takových pocitů musí už každý sám.
Přála bych naší krásné malé zemi a českým občanům, aby už nikdy neokusili pocity bezmoci a zmaru a aby žili šťastně a v míru, dokázali navzájem projevovat lásku a vážit si sebe i ostatních. Bude to stát hodně úsilí naší i dalších generací, jelikož tyto pocity v lidech žijících na našem území narůstají již 300 let, již spoustu generací nesvobodných srdcí a frustrovaných duší. Je to práce nelehká, ale člověk si musí uvědomit, že život na Zemi nebyl nikdy pro nikoho jednoduchý a jestliže jsme si zjednodušili žití na Zemi a dnes již málokdo musí bojovat každý den o svůj holý život, je tedy právě čas, věnovat se duchovnímu růstu a očistě.
Máme ideální podmínky k tomu cíti se skvěle. To však asi není možné, nebo aspoň ne hned. Krása se rodí z bolesti, láska z nenávisti, žít zdravě se lidé naučí většinou až, když pocítí jak nepříjemné je být nemocný. Štěstí tkví právě v překonávání překážek a ve schopnosti užít si sebemenší pocit radosti, které vždy trvají jen chvilku. Být vděčný za každý takový pocit a nechtít víc. Mít rád lidi jen tak. Naše blízké i náhodné “kolemjdoucí“. Nehledat na nich chyby, ale milovat jejich klady a děkovat za každý úsměv.
Nechtějme měnit podmínky. Nechtějme měnit svět. Zkusme se cítit dobře tady a teď!
Autorkou je Emily Bassbauerová. Foto: pixabay.com