Nikdy by mě nenapadlo, že si budu koncem listopadu kupovat nový plavky. A že mi bude úplně jedno, jak v nich vypadám. Protože když vylezeš touhle dobou z řeky, ve který pár minut fakt plaveš, je ti jedno docela dost věcí. Po celým těle cítíš jehličky a nedokážeš se ani převlíct. Směješ se jako blázen. A víš, že tam chceš jít brzo znovu.
Myslela jsem si, že jsem holka pro jaro a podzim. Zimu jsem nikdy neměla ráda, stejně jako její letní protiextrém. To, že ve mně chlad zvláštním způsobem dobíjí baterky, mi ale došlo už před hodně lety po nějakým rozchodu.
Vyběhla jsem tenkrát ven do mrazivý noci jen v tenkým svetru a najednou cítila, že žiju tak nějak víc a problémy jsou tak nějak menší. Byl to stejnej pocit, jako když jsem si začala zouvat boty, abych se prošla v ledovým potoce, jinovatce nebo sněhu. Jako by mi někdo zapojil nabíječku do každý buňky v těle.
Loni jsem potkala Jirku, se kterým jsem plavala do prvního října. Myslela jsem si, jaká nejsem frajerka. Ale do stejný řeky nevstoupíš ve stejných plavkách nebo tak nějak. Letos na podzim jsem poznala Wima Hofa, respektive slyšela o metodě tohohle šílenýho Holanďana, kterej se noří do ledu nebo vybíhá v trenkách na Everest. Hodně u toho dýchá, hodně se koncentruje a pak se hodně pohybuje.
Na certifikovaný kurz WHM jsem nejela. Místo toho jsem se „náhodou“ seznámila s Katkou a přemluvila ji, abychom chodily plavat spolu. Že na to všechno přijdeme postupně. A zatím to funguje, i když je to někdy trochu punk. Pro nás i náhodné kolemjdoucí, kteří jsou z toho kolikrát víc v šoku než my.
Proč to ale vlastně děláme? Po dvou měsících, během kterých se ze mě pomalu stává „Ice, Ice Baba“, můžu říct třeba to, že:
- Jsem víc v kontaktu sama se sebou. Kdybych byla ve vodě nekoncentrovaná a myšlenkama „mimo“, asi se tam hodně trápím, pokud bych do ní vůbec vlezla. Takhle je to meditace. Dýchám, plavu a pozoruju, co tělo cítí a jak mi celkově je. A tahle plná pozornost se začíná projevovat i „na souši“. Přestávám si překážet a nejdu proti svý přirozenosti.
- Začínám být závislá na endorfinech. Moment, kdy svlíknu mokrý plavky, otevřu termosku s čajem a začnu zase vnímat prsty na nohou, je srovnatelnej s nákupem značkových šatů ve slevě. A mám to zadarmo.
- Stabilizovala se mi psychika. Tím, že jsem víc ve svým středu, nelítám nahoru a dolů.
- Někde jsem četla, že „otužování je běh pro lenochy“. S tím na jednu stranu souhlasím (viz.endorfiny), na straně druhé mám tolik energie, že jsem začala i běhat. Tancovat… Zpívat! I když… to asi u mě není úplně výhra 😀
- Změnila se mi termoregulace. Zatím nepotřebuju tolik vrstev oblečení jako loni touhle dobou. Takže možná ušetřím na topení.
- I když mám z řeky vždycky hlad a sním toho mnohem víc, spaluju energii jako o závod. I když v případě otužování je hubnutí do plavek spíš na škodu, mám z něj radost.
- Posouvám svý vlastní hranice a s každým klesajícím stupněm na teploměru vystupuju víc a víc ze svý komfortní zóny. Což není nikdy na škodu.
- A taky můžu psát takovýhle texty. Možná to vlastně dělám jen kvůli facebookovým lajkům, za který vám všem předem pěkně děkuju … 🙂
PS: O WHM, tedy metodě Wima Hofa, se můžete dočíst třeba tady (www.wimhof.cz) nebo na stránkách úžasné Kasii Korda (www.mindfullife.cz). Její fotka v ledu je mi velkou motivací.
My s Katkou zatím zkoušíme, kam až nás voda pustí, a spojujeme WHM s tím, co jsme se dozvěděly na přednášce místního (tj.znojemského, pozn.aut.) klubu zimního plavání. To jsou chlapíci kolem šedesátky, kteří se otužují třicet let a ve vodě plavou od podzimu do jara. Třeba kilometr. Chceme se k nim přidat. Už jen proto, že mají na břehu ledové Dyje vyhřívanou převlékárnu 🙂
Autorkou článku je Michaela Michalcová. Foto: Pixabay.com
