Psi nám ulehčují život, přebírají na sebe naše problémy

(Rozhovor) Láska ke zvířatům ji provázela od malička. Ve svých pětatřiceti letech se rozhodla, že začne konečně žít šťastný život. Dnes Mili Kapounová pracuje jako psí koučka a ukazuje lidem, že vztah se psem nemusí být plný příkazů a zákazů. „Pokud pes vůbec nemá možnosti, nevyhne se stresu, což může vést až k jeho depresím a bezmoci,“ říká v rozhovoru.

Splnila jste si svůj dětský sen, což je krásné. Co děláte a jak jste k tomu došla?

Funguji jako psí koučka a poradkyně pro psí chování. Pomáhám lidem najít příčinu problémového chování jejich psa a následně společně pracujeme na vyřešení té konkrétní potíže v rámci individuálních konzultací. Dále formou blogu a různých vzdělávacích akcí a workshopů se snažím předávat majitelům potřebné informace ohledně zdraví, výchovy a chování psů. Zasvěcuji je tak do jejich světa. Moje práce se psy je založená na jejich přirozeném chování a používání konejšivých signálů.

Už jako malá jsem ke zvířatům hodně tíhla. Doma jsem jich vždy dost měla (a stále mám). Zachraňovala jsem však i ta ve volné přírodě. Moje mamka mi říkávala „zvířecí máma“ a já jsem vždy prohlašovala, že se budu věnovat zvířatům. Přesto jsem se profesně nejdříve ubrala jiným směrem. Pracovala jsem v různých korporacích, většinou v oblasti financí. Dokonce jsem i při práci vystudovala vysokou školu ekonomickou.

Asi jsem tuto cestu potřebovala, abych došla k tomu, k čemu jsem dospěla v 35 letech. Přiznala jsem si dlouhodobou a v sobě popíranou nespokojenost s vlastním životem a to, že jsem nešťastná. A protože jediným, kdo ze mě může učinit šťastného člověka, jsem já sama, rozhodla jsem se od té chvíle vždy v životě činit kroky směřující k tomu BÝT ŠŤASTNÁ :-). Posledním a zásadním impulsem k tomuto rozhodnutí byl odchod obou mých rodičů na onen svět během jednoho měsíce. Velká ztráta mých milovaných a připomenutí si vlastní fyzické smrti nastartovaly novou éru mého života.

Vaším cílem je učit lidi porozumět psům. K jakým nedorozuměním většinou mezi člověkem a psem dochází?

Lidé si často nepřipouštějí riziko používání výchovy formou trestů, korekce a donucování, kde může vzniknout spousta negativních asociací psa a může být silně narušena důvěra mezi psem a člověkem. Pokud pes vycítí z majitele zlobu a hrozbu, může být vyděšený a nervózní, spojí si tento nepříjemný pocit s těmi, kteří zrovna jen momentálně procházejí nebo jsou okolo a výsledkem bude jeho podrážděnost vůči psům nebo lidem. Proč mu způsobovat psychickou nebo fyzickou bolest, když se jí dá snadno vyhnout.

Lidé neví, že psi nám lidem vlastně ulehčují život, přebírají na sebe naše problémy. To není nic nového, že naše emoce ovlivňují naše tělo, mazlíčci energii našich emocí také přijímají. Majitelé jen potřebují poznat, že existuje souvislost mezi jejich problémem a chorobou nebo chováním psa. Pokud však poznají a následně učiní kroky tomu odpovídající, pomohou sobě k lepšímu životu a uzdraví tak i svého psa.

Požadujeme od psů, aby se našim konkrétním rodinám a naší civilizaci přizpůsobili, a přitom zapomínáme, že psi jsou psy s jejich přirozenými potřebami a určitým vrozeným chováním a že je nutné to naše domácí prostředí a naše jednání uzpůsobit i jim. Dochází pak k potlačování a ignorování emocí a potřeb psů. Asi nejhorší variantou toho je, když pes je uvázaný na řetězu nebo zavřený v kotci bez kontaktu s lidmi a psy, bez pohybu a bez stimulace.

Jedním z klíčových nedorozumění mezi lidmi a psy je forma vzájemné komunikace. Ze strany lidí je spíše jen jednostranná, dá se psovi povel. Rodinní příslušníci však použijí pokaždé jiný povel (Nesmíš! Nech toho! Přestaň!) Výsledkem je, že pes neví, co se od něj chce. My lidé komunikujeme mezi sebou většinou mluveným slovem a psi se některá slova od nás učí. Oni však komunikují hlavně řečí svého těla, která se v mnohém liší od té naší lidské. Psi si tak mohou některé záležitosti odlišně vysvětlit a jinak reagovat než my. Lidé svojí řečí těla mnohdy působí na psa neslušně, nepřátelsky a hrozivě. Volají psa drsným hlasem a stojí vůči němu čelem. Jdou ke psovi přímo a rychle. Hladí psa a naklání se nad něj.

s Lumpikem a Andrejkou_dcera bratranka
Na procházce s Lumpíkem a Andrejkou, dcerou bratrance

Jak jste se naučila rozumět psům?

Už od mých šesti let jsme měli doma vždy psa. Strávila jsem s nimi spoustu času a vždy jsem je vnímala rovnocenně. Rozumět psům pro mě znamená lépe porozumět i jiným zvířatům. Stačí naslouchat svému srdci a dívat se očima.

Táta mě jako dítě bral hodně do lesa pozorovat zvířata, pohybovat se v jejich blízkosti s respektem a krmit je. Máma mě naučila, jak se pečlivě a láskyplně o ně postarat. Sama se mi o moje zvířata doma starala, když jsem nebyla doma. Moje učitelka, Turid Rugaas (světově uznávaná odbornice na psí chování, mluvčí a autorka několika publikací, jsou vydané i v češtině), mě uvedla do báječného světa oboustranné komunikace se psem pomocí řeči těla.

Co lidem radíte, aby lépe rozuměli svým čtyřnohým kamarádům?

Lidem doporučuji se dívat na věci i ze psího pohledu a mít tak lepší pochopení pro jejich chování. Například když pes se rozeběhne za běžící kočkou, je to stejná reakce, jakou mají vlci při lovení, při čemž oči psa zachytí pohyb a tělo je okamžitě díky uvolněnému adrenalinu do svalů připraveno k reakci. S potlačením takového instinktivního chování se dá pracovat, majitelé s ním však musí počítat a předvídat jej.

Lidé se ode mě také dovědí, že díky znalosti konejšivých signálů a řeči těla se dá poznat, jak se pes, v které situaci cítí, co potřebuje. Pozná se tak, co psa stresuje. A aby se pes cítil dobře, lidé následně mohou psa naučit vypořádat se s určitou situací jinak nebo situaci budou eliminovat.

Radím jim, že je důležité být se svým psem. A nejenom s ním být, také vnímat to, jak se cítí a pozorovat, jak a co dělá. Občas se může chovat jinak (mohou ho bolet záda, i psy bolí záda stejně jako lidi) a podle toho i přizpůsobit aktivity s ním.

Říkám jim, ať zapomenou na nutkavou potřebu stále někoho ovládat a říkat psovi, co má a nemá dělat, nechají ho prostě jen tak být. Zjistí, co pes sám od sebe chce dělat, co má rád, jak se vlastně sám od sebe rozhoduje v určitých situacích, které to dovolují. Člověk tím více svého psa pozná.

S jakými „potížemi“ se na vás lidé nejraději obracejí? 

Je jich hned několik. Například to, že pokousal člověka a lidé chtějí poradit, jak se toho vyvarovat. Nebo pejsek nevychází s jinými psy. Má problémy při setkání s nimi a lidé neví, jak takové chování řešit. K dalším případům patří to, že pes má negativní zkušenost se špatným zacházením a lidé chtějí poradit, jak takového psa začlenit do rodiny a zvládnout s ním situace venku. S klienty řeším také situace, kdy pes nechce být sám doma a štěká nebo ničí věci, má strach ze psů nebo z lidí, vadí mu hlučná motorka, cyklista nebo kolečkové brusle. Pes je na procházce nejistý a nehne se od svého majitele nebo případy, kdy je stresovaný nebo nemocný, protože trávil spoustu času v kotci o samotě, bez pohybu a bez stimulace. Nebo naopak jsou od něj požadovány příliš vysoké nároky ve výcviku nebo pohybu.

Jak se podle vás nyní žije psům s námi – lidmi? V době všech těch „zaručených“ rad a pomůcek?

Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Pokud je člověk sám se sebou a se svým životem spokojený, je většinou spokojený i pes. Přestože jejich život je opravdu někdy bolestný, milují nás bezmezně. Chtějí být s námi a dávat nám lásku, ať jsme na tom jakkoliv, ať se cítíme jakkoliv a většinou i jakkoliv se chováme. Musím ale říct, že přibývá mnoho majitelů, kteří se chtějí učit novým věcem a sami od sebe chtějí pro svého psa udělat to nejlepší, co mohou.

Co můžeme pro psy udělat, aby jim s námi bylo báječně? A nám s nimi?

V první řadě naučit se číst konejšivé signály psa a používat svoji vlastní řeč těla při výchově a při setkání s nimi. Řeč těla zavést do výchovy proto, že psovi bude vše jasnější a pochopí to lépe. Když máme něco, co psa chceme odnaučit, místo toho říkat mu „NESMÍŠ!“, je lepší psovi „ukázat“, co od něj chceme, aby vlastně dělal. Nejde jen o komunikaci s vlastním psem, ale i s ostatními psy venku. Například: V parku mohu jít kolem psa obloukem. Psa na návštěvě pohladím, jen když on sám bude chtít a postavím se k němu bokem, abych se nad ním nenakláněla atd. Tolika problémům by se vyhnulo. Lidé se díky konejšivým signálům naučí včas poznat nepříjemné pocity psa z něčeho a zabránit tak jeho stresu a různým nedorozuměním. Ono takovému kousnutí psa, předchází celá řada jeho signálů a on nikdy nekousne jen tak, vždy je tam určitá forma strachu. On tyto nepříjemné pocity dává najevo těmi signály a druhou stranu konejší, lidé je však neznají.

Děti rády psy objímají, pusinkují, dívají se jim zblízka do očí, je to sladké jen z našeho lidského pohledu, ze psího je to děsivé. A to jsou právě ty důvody, proč je potřeba se dívat na vše i ze psího pohledu, pokud nějakého chlupáče doma máme. Děti a psi určitě patří k sobě. Přítomnost zvířete v domácnosti je pro zdraví dítěte prospěšná. Urychlí to jeho motorický vývoj, dítě se učí sdílet a vytvářet respektující vztah k živé bytosti. Je tam však potřeba dozoru dospělého udržet oba v bezpečí a edukativní vedení dětí rodiči.

Stále častěji se hovoří také o potřebě socializace psů.

Ano. Potřeba psa být s ostatními psy je zásadní. Vidím to na svém 15letém psovi, jak se mu oči rozsvítí, když jdeme na procházku s jiným psem. Dnešní psi mají minimální zkušenosti se socializací nebo, i když socializace u psa probíhá, mají negativní zážitky či špatné návyky. Stává se potom, že v parcích ostatní psy třeba „šikanují“, což je chybou majitelů, kteří psy nechají dlouhodobě si divoce hrát. Pro správnou socializaci je určitě nezbytná znalost konejšivých signálů. Aby nám bylo se psem báječně, je potřeba s ním být, začlenit ho do rodiny, aby se stal součástí jejího každodenního dění. ŽÁDNÝ pes nepatří do kotce.

Více než výcvik poslušnosti je podle mě důležitější pro to, aby nám bylo spolu báječně, proces výchovy, který obnáší zvykání psa na různé situace a odlišná prostředí a v neposlední řadě socializace se psy a s lidmi. Jde o to, aby se psi v našem prostředí cítili co nejlépe. Tento proces je však celoživotní, nikdy nekončí.

Na procházkách a při hrách s nimi bychom se měli zaměřit více na jejich možnosti čichat a objevovat prostředí, než na to unavit je fyzicky nebo je nutit jít poslušně u nohy. Mentální stimulace je pro zdravý psychický vývoj psa důležitá. Mentálně se stimuluje, pokud používá svoje smysly, hlavně čich. Pokud pes bude stimulován, bude mít lepší schopnost učit se, koncentrovat se, řešit nesnáze a my tak budeme mít jednodušší život.

Někdy mi přijde, že lidé se svými psy žijí v jakémsi zajetí povelů. Jak se na to díváte?

Před tím než psovi dáme povel, aby něco udělal, měli bychom se zeptat nejdříve sebe „Proč by to měl pes dělat? Je ten povel potřebný pro život?“ Příliš řídíme jejich životy, aby perfektně pasovali do našeho prostředí za všech okolností a oni jsou naprosto závislí na nás. Mluvíme jim do všeho, jak rychle půjdou na procházce, jak si mají hrát, kdy se vyprázdní, jak mají projít kolem psa. I když se to může lidem zdát pro psa vhodné, přílišná kontrola není cestou ku prospěchu vyrovnanosti psa. Mít možnosti volby dává psovi důvěru v sebe, pocit samostatnosti a je tak i spokojenější. Pokud nemá možnosti volby vůbec, pes se nevyhne stresu, což může vést až k jeho depresím a bezmoci. Psovi je možné dát volbu v situacích, které to dovolují. Je přece snadné dát psovi vybrat si cestu na procházce, dát mu k dispozici více míst na spaní apod.

Ještě bychom měli pamatovat na pomůcky, které na psy používáme. Kupovat jen ty, které dovolují psovi správně komunikovat s ostatními a on se v nich cítí příjemně. Vyhněme se obloukem těm, které žádný problém neřeší a jen způsobují psovi bolest, oni totiž také mohou poranit.

s Turid Rugaas, moji ucitelkou
Mili s Turid Rugaas, svojí učitelkou

Kolik zvířat sama máte? 

Momentálně mám doma jednoho drsnosrstého jezevčíka Lumpíka, kterého mám po mých rodičích. Letos máme samé kulatiny, slavíme 5 let společného života a on 15 let věku. Je to čiperný a šikovný kluk. Vůbec není pravda, že starý pes se novým kouskům nenaučí. Vše nové, co se naučím, spolu právě praktikujeme a on se učí. Nedávno jsem se vrátila k jeho učícímu procesu, být schopen v klidu pobývat ve stejné místnosti s kočkami. Je to výzva, ale lepšíme se.

Kočky mám dvě britské, kočku Sheilu a kocourka Sama, který je z útulku. Už je s námi skoro rok. Je to velký mazel a jedlík a Sheile, které je 10 let, pomáhá svojí přítomností zvýšit sebevědomí. Od té doby, co s námi je, tak se ona nebojí vysavače, hlasu lidí a před návštěvou je o dost méně bázlivá. Ona (ale i Sam se učí) je naprosto zvyklá na papoušky. Svoji korelku s ní volně nechávám v pokoji. Mám ještě párek papoušků senegalských, které nemám na chov, ale pro potěšení. Poslední skupinkou sdílící se mnou domov je parta 4 vodních želv, kterým bude příští rok 30 let, dostala jsem je za vysvědčení v 11 letech.

Do mé rodiny již zahrnuji i dva psy, vlčáka Dustyho a oříška Čerta, kteří hlídají v jednom areálu poblíž mého domova a já k nim pravidelně docházím. Stali se z nás přátelé na procházky, výlety autem, stimulační hry a i mazlení.

Jaké jsou vaše další plány? Na co se těšíte?

Těším se na nová setkání s pejsky a jejich majiteli. Strašně ráda vidím ve zvířecích očích radost, proto dělám to, co dělám. V brzké době plánuji pravidelné i nepravidelné praktické akce pro skupiny, které budou formou her a práce se psy. Chtěla bych otevřít i kurzy pro štěňátka nebo psí školku. Možná se na trhu objeví i nějaká publikace ode mě. A časem možná nezůstanu jen u psů.

Mili Kapounová (1976)

Narodila se v Rakovníku. Vystudovala ekonomickou fakultu na Západočeské univerzitě v Plzni. Absolvovala mezinárodní trenérské vzdělávání v rámci International Dog Trainer Education (IDTE) v Bad Wimpfen v Německu poskytované odbornicí na psí chování Turid Rugaas a účastnila se i dalších specializovaných kurzů. Více informací najdete na stránkách http://mili-kapounova.cz/

 Za rozhovor děkuje Jana Poncarová, foto: archiv Mili Kapounové


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *