Léto se pomalu chýlí k konci, ve vzduchu je cítit přicházející podzim. Mohla bych mít léto pořád. Když je venku pětatřicet, cítím se jako v sedmém nebi. Ale změny jsou neodmyslitelnou součástí života. Jak se připravit na změnu počasí, typické nízké ranní teploty, mlhy a déšť?
Taky to slyšíte všude kolem? „To je zima, nechci, aby byl podzim…“ . „Prší, fůůj….“.
Mě tyhle řeči neuvěřitelně otravují. Mám svých starostí dost a ještě si je přidělávat tím, že je jiné počasí, než bych si přála?
Faktem ale je, že i mě ovlivňují tyhle přechody, hlavně když končí léto a začíná podzim. Abych si zachovala svojí vnitřní pohodu, hledám vždy způsob, jak své tělo i mysl na změnu počasí připravit.
Tělo nás vede
Nejjednodušší a nejpřirozenější způsob, který mě nikdy nezklame je, se nechat vést svým tělem.
Mám vyzkoušené, že když změnu přijme tělo, mysl pak sama následuje. Ještě jednu věc je podstatné zmínit. Z počátku, když nejsme moc zvyklí naslouchat sobě, svému tělu, svojí intuici, tak se mysl bouří. Neustále vymýšlí nejrůznější logické i nelogické překážky a dělá všechno proto, aby změně zabránila.
Když člověk tenhle vnitřní tlak ustojí, stojí to za to. Ostatně, včerejší příběh mi to potvrdilJ
Moje kouzlo, jak se přenastavit na podzim, je bosá chůze nebo bosý běh v přírodě. Naprosto naboso, úplně bez bot, i bez bosých bot. Nejraději běhám v lese, po měkkém. I když je potřeba více koukat pod nohy, šlápnout na borovou šišku totiž docela bolí.
Blahodárný běh bez bot
Bydlím na vesnici, přesto se k lesu musím dostat přes velkou část asfaltových ulic. Velmi mě překvapilo, jak se mi běží lehce po tvrdém asfaltu. Dokonce lehčeji než v běžeckých botech. Všimla jsem si, že bosa totiž našlapuji přes bříško chodidla, kdežto v botech přes patu, proto je dopad tvrdší. Prý z tohoto důvodu je chůze či běh naboso zdravější pro páteř, která se tím dostává do přirozené polohy.
Na mě má pohyb naboso v přírodě blahodárný vliv i co se psychiky týče. Kontakt se zemí mi pomáhá se zklidnit, uzemnit a znovu cítit radost z toho, že jsem na světě.
Ta, co běhá bosa
Když tak běžím ulicemi, setkávám se s nejrůznějšími reakcemi. S odsuzujícími pohledy, nebo s prohlášeními typu „Hele, ona je bosa“. Možná si brzy ve vsi vysloužím přezdívku „Ta s tím černým psem, co chodí pořád bosa“. I když méně, setkávám se i s podporujícími reakcemi. Například včera večer mě zahřála u srdce reakce jednoho staršího pána.
Běžela jsem k lesu, kolem jedné firmy. Jak jsem se blížila, z vrátnice vyšel postarší pán, vrátný. Usmál se na mě a ukázal gesto se vztyčeným palcem, jako že „dobrý“. Cítila jsem, že jsem mu, jak jsem tam tak svobodně naboso běžela, udělala radost. Vykouzlila jsem mu úsměv na rtech a možná i rozsvítila běžný den. To jsou přesně ty momenty, kdy si člověk uvědomí, proč se narodil na tuto planetu.
Když radost a láska vyzařuje z našeho konání, plníme svoje poslání.
Autorkou článku je Lenka Vajdová