(ROZHOVOR) Ve Zlíně vznikla Dobrá škola, školka a školička, která vychází z Montessori metody spojené s radostí a nadšením dětí i jejich průvodců. Chce rodičům pomoci vychovat z dětí samostatné, sebevědomé a hlavně spokojené dospělé. Zakladatelkou nového vzdělávacího zařízení je vystudovaná psycholožka a maminka tří dětí Petra Sakáčová.
Co vás přivedlo k myšlence založit vlastní školu?
Ve své pracovní praxi jsem se od běžného poradenství a lektorování postupně dostala ke koučinku, který mě oslovil přístupem respektujícím individualitu. Viděla jsem na klientech, o kolik mají lepší výsledky, když nemusí plnit příkazy, ale mohou se pro danou věc nadchnout sami a sami také nalézt svou cestu k řešení. Když se mi pak postupně narodily moje tři děti, pozornost se pochopitelně přesunula k nim.
Jako každá máma jsem poznala, že co platí na jednoho, nemusí platit na druhého, a už vůbec ne na třetího. Moje děti jsou pro mě tou největší životní školou. Mám pocit, že to, co mě ony naučí za týden, jsem studovala na VŠ rok. Vše se mi tak propojilo – chtěla jsem, aby moje děti při svém vzdělávání zažívaly to, co zažívali klienti při koučování. Aby byla respektována jejich jedinečnost a aby se stavělo na jejich vnitřní motivaci učit se, růst a objevovat.
Dohodli jsme s manželem koncept a ve vzájemných diskuzích o tom, jak to chceme, a co nechceme, se postupně rýsovala naše DOBRÁ škola a školka. Největší výzvou bylo sehnat DOBRÝ tým. Ale musím říct, že to se povedlo skvěle. Až mě stále zaráží, jak do sebe vše ve správnou chvíli zapadlo.
Čím vás oslovila právě Montessori metoda?
Montessori pedagogika mě zaujala svým respektem k dětem, cíleným sledování jejich vývoje a reagováním na dětské vývojové potřeby. Paní Montessori začala pozorováním dětí. A to je to, co mě také fascinuje. Pozorovat děti, jejich soustředěnou práci, když je něco skutečně zaujme. Jejich radost z toho, že něco zvládly a dokázaly samy.
To jsou ty skutečné okamžiky učení. Ale toho není možné dosáhnout, pokud požadujeme po dětech, aby se učily totéž ve stejnou chvíli. Jen proto, že teď je jim všem 6 let, a protože je v rozvrhu matematika. A za tři čtvrtě hodiny je přepínáme na češtinu…
Montessori pedagogika je celostní učení, učení prožitkem. Děti se učí tím, co zažijí, osahají si, mohou vyzkoušet. Učí se v tříhodinových blocích, které nerozděluje zvonění. Podstatné je i to, že děti pobývají často venku. Podle věku je pro ně připravené prostředí tak, aby se mohly učit samy. Učitel je pouze v roli průvodce dětí a neznámkuje. Vede své svěřence k tomu, aby se uměli ohodnotit sami. Většinu učebních materiálů už vymyslela paní Montessori tak, že si děti mohou samy ověřit, zda je jejich postup správný.
Z jakých dalších zkušeností a poznatků jste vycházeli?
Uplatňujeme individuální přístup. Máme maximálně 18 dětí ve věkově smíšených třídách. Zakládáme si i na tom, že rodiče jsou součástí školy. Inspirujeme se také Finskem, které má velmi DOBRÝ vzdělávací systém. Finští žáci jsou jedni z nejlepších na světě, přesto, že ve škole pobývají skoro nejméně času ze sledovaných zemí a nemají domácí úkoly.
Založit a zprovoznit soukromé školské zařízení určitě nebylo jednoduché.
Nebylo. Splnit všechny náležitosti, které úřady na provoz školských zařízení mají, není snadné. Ale překvapivě s hygienou, kterou se straší, to zdaleka nebylo tak složité jako třeba s hasiči. Jako všude, i v tomto platí, že vše je o lidech.
Teď čekáme na vyjádření o udělení akreditace, abychom už byli od příštího roku zařazeni do rejstříku škol a školských zařízení. Zatím v něm nejsme, což pro nás představuje zejména finanční komplikaci. Ale také bychom byli v příštím roce už velmi limitováni kvůli novému zákonu, například v přijímání předškoláků.
Můžete nám konkrétně přiblížit vyučování v Montessori škole?
Jeden žák třeba doplňuje abecedu, jiný si čte o Vesmíru a další odpočívá. Každý podle svého tempa a toho, co ho v tu chvíli táhne. Hlavní je podpořit vrozenou dětskou touhu po poznání. Měli jsme například „blátivou“ hodinu – v tělocviku hod blátem, ve výtvarce tvorbu výrobků z bláta a v rámci dopravní výchovy jízdu po blátě v dětské vaničce.
Ale samozřejmě si jen n
ehrajeme. Držíme se rámcového vzdělávacího plánu povinného pro všechny české školy. Děti si cvičí ruku na psaní, poznávají tiskací písmena, začínají číst a neustále počítají, což je třeba nejoblíbenější činnost našeho nejstaršího syna. Prožily už také Velký příběh o vzniku naší Země, dozvěděly se o vlastnostech látek, z nichž se Země skládá, experimentovaly a tvořily.
A ve školce se například mimo práci s pomůckami cvičí jóga nebo budují lesní stavby. I ti nejmladší jsou plně zaujati svou prací, ať už je to provlékání, přesypávání, či práce s vodou.
Sama máte v Dobré škole Matýska, ve školce Lucinku a ve školičce Vojtíška. Jak vypadá váš den?
Nejtěžší byl začátek – to jsem byla se všemi dětmi každý den v práci zhruba od 7 do 18 hodin. Potom jsem přijela domů, udělala večeři, uspala děti a teprve když usnuly, tak jsem vyřizovala nezbytné provozní a administrativní záležitosti. Teď už vše funguje mnohem lépe. Přibrali jsme do týmu skvělou studentku pedagogiky, která zůstává odpoledne v družině a některé dny pomáhá ve školičce, takže mi zůstává víc času na „papírovou“ práci i přes den a nenatahuji tak často večery a víkendy.
Samozřejmě se objevují nové výzvy. Přece jen pracujeme s tím nejcennějším, co lidé mají, a tak musí být vše co nejlepší. Pořád je prostor ke zdokonalování, a to nás všechny baví. Pro mě i kolegy a podporovatele Dobré školy a školky, kterým patří velké poděkování, má naše činnost hluboký smysl.
Autorkou je Eva Lhoťanová, foto: archiv Petr Sakáčové
