Spolu s pořízením psa na sebe současně bereme i nemalou zodpovědnost – a to nejen v přístupu k péči o pejska samotného – ale i zodpovědnost za vše, čeho může být náš pes „původcem“. Jeho – s prominutím – „exkrementy“ z toho samozřejmě nevyjímaje… A přece mívám často vtíravý pocit , jako kdyby právě tahle skutečnost byla některým majitelům psů dlouhodobě tajena…
Míra ohleduplnosti v nás
Náš přístup k výše zmíněného bezpochyby souvisí s mírou naší ohleduplnosti – o vztahu k těm, kteří – ať chceme nebo ne – do našich životů patří, i když je třeba mnohdy ani neznáme. Bydlí například v naší ulici, navštěvují sousedy „odnaproti“, anebo jsou jen náhodnými kolemjdoucími. Své životy si přece vzájemně (víc nebo méně ) ovlivňujeme vždycky – a někdy bohužel i třeba právě „jen“ tím, že komusi přiděláme (je nám jinými přidělána) „radost – starost“ v podobě nánosu na botě, o který rozhodně vůbec, ani trochu!, nestojíme…
Život nás poučí – a naučí…?
Po našem psu jeho exkrementy zásadně uklízím. I kdyby se mi třeba zrovna nechtělo, nemohu jinak, nedá mi to. Jsem totiž POUČENÁ ZKUŠENOSTÍ, která se musí zažít, aby ji člověk vyhodnotil tak, jak zaslouží, a tak se k ní i nadále postavil…
Stačí mít malé dítě a vyrazit s ním na procházku. V té chvíli musíte mít v běžné ulici doslova „oči na stopkách“. Abyste si domů nepřinesli nežádoucí trofej. A to i přesto, že se soustředíte všemožně. Nikdy neuhlídáte pravděpodobně vše a vaše dítě jistě nebude ve své vynalézavosti, „kudy že se to dá jít zrovna nejlépe“, žádná výjimka…
Ve jménu uchování zdravých nervů a pokud možno úsměvu na tváři i tak dost (a dost často) vystresovaných maminek po našem Hardym žádné nežádoucí „stopy“ nezůstávají. Ale (jak praví klasik – cesta do pekel bývá lemována dobrými úmysly…) mnohokrát, sebravše jeden, ten vlastní (tedy našeho psa!) vyprodukovaný „exemplář“, do jiného, cizího – a do té chvíle dobře utajeného – jsem šlápla… A přestože o tomhle reálném nebezpečí dobře vím (je prakticky všudypřítomné), někdy mu prostě v jeho škodolibém „sebeprosazení“ zabránit (při vší pozornosti i poučenosti z dnů, měsíců a let minulých…) nelze. A přece , domnívám se, existuje cesta ,jak „z toho“ (jednou provždy?) ven.
Mnozí ( ne-li všichni) ti, co po svých psech v ulicích měst (kde přece i oni žíjí – a žít jistě chtějí ,pokud možno, i oni spokojeně a pěkně) zanechávají stopy bezpochyby výrazné, byli, jsou a nebo budou rodiči. Také oni měli, mají a nebo mít budou malé děti. Stačí se proto rozpomenout (nebo si představit – tak těžké to jistě není!), jak se jim může jejich liknavost vrátit , jak je může plíživě dostihnout.
Stačí chtít
Samozřejmě – může, ale taky nemusí…! To když na sobě „zapracujeme“ (všichni ) a stane se nám uklízení po svých vlastních čtyřnohých kamarádech ((tehhle rozsahem sice malý , ale o to významnější příspěvek k zlepšení životního prostředí nás všech – našeho bezprostředního okolí) „reakcí“ automatickou, přirozenou. Stejně jako všem těm „pejskařům“ (jak se dnes říká) dalším, neznámým, vzdáleným…
Pak zůstanou naše chodníky a tráva čisté, nikdo nebude nevinné psy (sami po sobě se – zatím – uklízet ještě nenaučili!) za jejich přirozené „produkty“ trávení nenávidět (ani trávit!!!) …
Jak by to mohlo být krásné…
A představte si ( jen tak, mimochodem),jak by to bylo (mohlo být!) úžasné, kdyby se nám už nikdy v životě nestalo, že se budeme muset – po svém návratu z procházky – věnovat „činnosti“, která nám (už ze své podstaty!) rozhodně nemůže vonět…
Autorkou článku je Jarmila Jiráková.