Keře rododendronů už z větší části odkvetly. Pod nimi je ale živo. Právě vylíhlí ptáčkové poznávají rozpačitými skoky svět. Občas i vzlétnou. Jejich rodiče je v ševelících větvích vzrostlých buků vesele povzbuzují. A občas se ztiší, aby víc šeptali, než zpívali: Sidonie. Zámecká paní nepřichází, odpočívá pod těžkým kamenem vedle svých bratrů, rodičů, psů a koní. Její stopy ale nezmizely úplně. Ožívá každý rok společně se všemi květinami, keři a stromy, které v parku vysadila.
Zámecký park ve Vrchotových Janovicích okouzluje svou oduševnělostí na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Každé období je jiné. Každým okamžikem se proměňuje. Třeba když vítr prolétne listnatou korunou starého dubu nebo když se slunce natočí a prozáří průhledy k zámku. Dnešní den je ale přece jen jiný než ty ostatní. Cesty v parku, stromy, keře i květiny se tváří slavnostněji. Je víkend otevřených zahrad.
Tahle událost přišla do České republiky z Velké Británie a probíhá vždy během druhého červnového víkendu. Běžně nepřístupné zahrady se otevřou a ty ostatní, do kterých jindy vstupujeme docela obyčejně, se promění a připraví něco nového, netradičního. Třeba procházku se zastaveními u stromů, zákoutí nebo průhledů, kterých se dotýkala baronka Sidonie Nádherná.
Zastavení v parku s knihou v ruce
Krásu zámeckého parku ve Vrchotových Janovicích opěvoval třeba básník Rainer M. Rilke, jeden z důležitých mužů v životě Sidonie Nádherné. S krásnou, mladou a inteligentní baronkou si vzájemně v parku předčítali úryvky z knih, které je zaujaly. Třeba v zámeckém altánku.
Za Sidonií Nádhernou přijížděl také Karl Kraus, spisovatel a novinář, který ve svých textech úderně kritizoval měšťáctví a pokrytectví. Dokonce i ironický a rýpavý Karl Kraus v zámeckém parku jihl a stvořil zde většinu svých básní pro sbírku „Slova ve verších.“ Dodnes je zachován kamenný stůl pod lipami, kde Karl Kraus napsal část svého dramatu „Poslední dny lidstva“.
Také další místa v parku připomínají ty, kteří tady kdysi procházeli, usedali, odpočívali, povídali si, snili nebo pracovali. Některá už si můžeme jen domýšlet. Třeba zahradní altánek Sidonienhaus, který pro svou roční dceru postavil v roce 1886 rytíř Karel Nádherný z Borutína.
První a poslední azalky
Park musel být ve své největší slávě nádherným místem plným důmyslně rozsazovaných květin, keřů, stromů a vkusně vsazených kamenů nebo odpočívadel. „Současná podoba krajinářského parku se vyvíjela více než 200 let a je výsledkem šťastného setkávání osvícených majitelů, jako byl František Arnošt hrabě z Vrtby, Josef Vratislav hrabě z Mitrovic nebo Karel a Sidonie Nádherní z Borutína, kteří spolupracovali s nadanými architekty, například Camillo Schneiderem,“ říká při procházce kastelánka Ludmila Fiedlerová.
Snad každý kout by mohl vyprávět svůj příběh. Hned u vstupu do parku se rozpíná hortenzie, kterou zde v roce 1929 vysadila sama baronka. Je to prý jedna z nejstarších hortenzií v České republice. A přes pohnutou historii se nevzdaly ani jiné rostliny. Třeba keře rododendronů, jejichž sazenice do země vkládaly také ruce Sidonie Nádherné. Baronka se postarala o to, aby v každém ročním období byla v parku jiná podívaná. První azalky vysázela v roce 1924, poslední po skončení druhé světové války.
Zpátky u milovaných
Sidonie Nádherná prožila v janovickém zámku téměř celý svůj život, obklopená parkem, který se stal jejím posláním. „Navázala na práci svých předků. Park se pro ni stal vyjádřením sebe sama,“ dodává Ludmila Fiedlerová. Poprvé baronku, která se společně s dalšími starobylými šlechtickými rody v roce 1939 přihlásila k české národnosti, ze zámku vystěhovala v roce 1944 německá armáda a nějaký čas strávila na svém statku ve Voračicích.
„Tak tedy žiji… úplně vykořeněné ze všeho duchovního a krásného… V Janovicích ke mně mluvil každý kámen, atmosféra zámku byla plná vnitřních zážitků, zvláštní nálada pronikala místnostmi i parkem, jako z jiného světa… Prostor před zámkem je teď rozryt tanky – podaří se mi zahladit stopy a nechat znovu povstat staré, důvěrné známé, milované Janovice? V celé jejich osobitosti?“napsala v červnu 1944.
Co nestihla německá armáda, dokonala armáda rudá. Sidonie Nádherná o svůj zámek bojovala. Vrátila se ale jen na chvíli. V roce 1949 utíká přes hranice, protože jí hrozilo zatčení. Odtržená od všeho milovaného umírá v roce 1950 ve Velké Británii, aby se za dlouhých čtyřicet devět let mohly její ostatky vrátit zpátky do parku, o nějž s láskou pečovala.
Zde spočinula na místě, které si pro sebe vyhlédla už v roce 1927, kdy zde vytvořila rodinný hřbitov. Dnes odpočívá vedle svého dvojčete Karla, svého staršího bratra Jana, vedle rodičů a psů, kteří dostali také pomník se svým jménem. Leží zde třeba Rover, Sandi nebo Tino.
S velkou pokorou baronce Sidonii Nádherné děkuju za neutuchající a nekonečnou inspiraci. A lidem, kteří park dávají do pořádku za vytrvalost a sílu. Protože i dnes se prý stává, že květiny vysazené u hrobů rodiny Nádherných zmizí…
Autorkou článku je Jana Poncarová. Foto: autorka
