Spěcháme. Často a skoro všichni. To je obvyklé. Někdy diskutabilní, jindy jistě nezbytné. Spěcháme kdekoliv a všude. Odevšad a kamkoliv, pořád, kdykoliv a vždycky , nebo téměř vždycky. Žít beze spěchu, jinak a líp, už dnes dokáže jen málokdo.
Visíme na rtech tomu, kdo právě mluví, a chceme dokonce popohnat i jeho řeč. Taky tohle znáte?
Spěcháme. Abychom někde a všude byli VČAS. Abychom zvládli současně to i ono, abychom využili čas do poslední vteřiny. Jenomže – máme vůbec tušení, co a jak je – vté které chvíli – skutečně „včas“?
Mozek dostal pokyn, a tak nás žene vpřed. Co na tom, že bezhlavě. Bezcitně. A mnohdy lhostejně, bezohledně, zbytečně. Hloupě… Mnozí zapomínáme v průběhu dne přepnout. Zastavit se. Vydechnout. Obyčejně se podívat jen tak kolem sebe. Beze spěchu. V klidu a pokorně. Vlídně. Vnímavě.
Jednoduše proto, že pospícháme neustále. Právě teď zase jinam než poránu nebo v poledne. To totiž umíme. Vždyť si taky dopřáváme každodenní dostatečný trénink.
Repete nečekejte
Pospícháme a zapomínáme při tom na cosi podstatného. Ne každá životní situace se přece zopakuje. A to, co nás právě teď mohlo potěšit, rozesmát nebo třeba příjemně pohladit po duši , už nemusí kolem nás nutně a bezpodmínečně projít znovu. Nemáme prostě čas , a tak si možná často ani nevšimneme, že je na světě obvykle docela hezky. Že se na nás někdo úplně samozřejmě, prostě a obyčejně usmál, že udělal směrem k nám vstřícný krok. První, a někdy nejtěžší, krůček k přirozené lidské komunikaci. A že jsme tu jeho vstřícnost nejenže neocenili a nedocenili, my jsme ji dokonce ani nezaregistrovali! Jednoduše přehlížíme to, co se spěchu úspěšně podařilo umístit na „vedlejší kolej“.
„Promiň, spěchám … někdy příště!“ Pár slov a už jen záda toho, který právě spěšně prošel kolem nás , nebo koho jsme v rychlosti záměrně míjeli my sami.
Spěcháme. A spěch v nás startuje netrpělivost. Chybí nám schopnost – a vůle – vyslechnout toho, kdo to třeba právě teď nutně potřebuje. Čekáme netrpělivě, až se konečně(!) nadechne. Abychom se, jistě zdvořile a s omluvou ,ale hlavně rychle, rozloučili: „Tak zatím , už musím – dopovíme si to příště!“ Naučili jsme se přerušit jakýkoliv hovor uprostřed věty, ba i slova. Pospícháme přece. Už jsme měli být jinde. Vůbec nás ale , v tom našem spěchu, nenapadne, že se ono zaklínadlo „příště“ nemusí zopakovat. Z různých důvodů.
Slyšet a vnímat
Spěchajíce nenasloucháme tak, abychom skutečně slyšeli, abychom slyšenému správně porozuměli. Vnímáme často jen slova, a už ne obsah, který se pod pojmy v konkrétní čas skrývá. Neumíme, zaslepeni svojí sebestředností, už rozlišit, kdy nás protistrana bytostně potřebuje k svému znovunadechnutí, kdy může být naše vstřícnost pro její „příště“ zcela zásadní. „Příště“ je prostě někdy příliš vzdálené tomu „teď a tady“. Mnohým z nás úplně stačí vlastní dech. A často podceníme, anebo vůbec nevidíme, když se někomu , právě teď a tady, dechu zoufale nedostává.
Vážně nemáte čas?
Ne každému je dáno. A ne každý tu potřebu v sobě má. Vyslechnout druhého ale přece nic nestojí. Kromě času, který nám všem, jak si aspoň vesměs myslíme, neustále chybí …
A přece ho všichni máme víc, než si namlouváme. Ruku na srdce, o tom jsme se nejspíš přesvědčili na vlastní kůži někdy už všichni. A taky o tom, že nejsmysluplněji investovaný čas bývá ten, kterého se vzdáme ve sprospěch někoho druhého. Toho, koho máme rádi, kdo nás zajímá, na kom nám záleží. A někdy třeba i někoho úplně neznámého, cizího, anonymního. . Zkrátka toho, kdo k nám vyslal jednoznačný, naléhavý signál s prosbou: Zastav se. Potřebuji tě. Potřebuji kousek tvého času.
Ten signál je dobré naučit se zachytit a zpracovat. Nejenom pro dobro toho druhého. Taky pro svoje vlastní.
Terapie vzájemností
Všude kolem nás se průběžně objevují návody, více či méně kvalitní a použitelné, na šťastný, spokojený a harmonický žívot. Je jich , jak se říká, jako hub po dešti. Všechny bez rozdílu se prezentují jako zaručeně fungující, k jejichž realizaci stačí přece maličkost : chtít a nechat se „odborně“ vést … Pro konkrétní „odborné vedení“ se nás snaží nabízené, mnohdy výrazně zpoplatněné, „služby“ získat všemožně.
Ve skutečnosti ale realizace zamýšleného není tak snadné. To vědí všichni, kteří se v životě s něčím – a především pak sami se sebou – prali nebo perou. A přece bychom často mohli být terapeuty sobě navzájem. Jen tak a vůbec nic za to nechtít ani nečekat. Taková půjčka za oplátku. Nemyslíte? Stačilo by k tomu docela málo. Zastavit se. Respektive CHTÍT se zastavit a naslouchat. S nepředstíraným zájmem. Ochotně. A bez, stejně většinou neúspěšně skrývané, netrpělivosti .
Spěcháme. V tom spěchu snadno mnohé přehlédneme, lehce přeslechneme, spěch zákonitě veškeré vjemy otupí. Soustředíme se na jediné: dospěchat k cíli, který si často ani sami nevolíme. Dospěchat včas, za cenu nadstandardní. Za cenu přeslechnutí i přehlédnutí něčeho, co si naši pozornost nesporně zasloužilo a čemu se jí z důvodu přílišného spěchu už jednou provždy ,ve správný čas a na správném místě , nedostalo.
Zpomalit a zastavit
Může se snadno stát, že prospěcháme celý svůj život. Nic moc bilance, říkám si. Alespoň tedy pro mne.Snažím se proto včas zpomalit a průběžně zastavovat. A jenom doufám, že se mi to daří ve správný čas a na správných místech. Pevně věřím , že to má smysl.
Schopnost a vůli zastavit se uprostřed věčně spěchajícího davu přeji vám všem. Věřím totiž, že se to jednou v životě každému v dobrém – ve správný čas a na správném místě – zaručeně vrátí.
Autorkou článku je Jarmila Jiráková, foto pixabay.com
