Odvrácená tvář slávy: Proč je někdy „za trest“ být známý…

Téma novinářské etiky ve mně „bublá“ už docela dlouho. Ozve se vždycky, když vidím, jak se jí vzdalujeme… Což je, v zmiňovaných souvislostech, docela často. (Možná podobně nelibé pocity máte taky…?) Potřebu ozvat se jsem ale zatím vždycky zaplašila pověstným „dupnutím“… Je mi totiž jasné, že jakýkoliv smysluplný „boj“ s hlavními „aktéry“ této „kauzy“ představuje běh na mimořádně „ dlouhou trať“ … a s výsledkem nejistým!

Průběh cesty ke slávě nás zajímá odedávna

Osudy „slavných“… ! Vždycky, v každé době, vzbuzovaly značný zájem „obyčejných smrtelníků“. To je přirozené. Lidi odjakživa zajímala cesta ke slávě. Její průběh. A s ním spojené životní peripetie, dílčí vítězství i prohry, lásky i touhy, zklamání, naděje, prostě slavná „soukromí“…   Potud je samozřejmě všechno v pořádku. Podstatné ale je, jaké a jakým způsobem jsou zmiňované informace prezentovány.

Řekla bych, že naše přítomnost je v tomto smyslu jedním slovem „neuvěřitelná“. Přesněji – „neuvěřitelní“ jsou někteří(!) zástupci těch, kteří se cítí „oprávněni“ o soukromí slavných „referovat“… A řekla bych, že naše většinou trvale „nezúčastněné“ přihlížení tomuto svéráznému novinářskému výkladu pojmu „svoboda slova“ škodí ve svém důsledku nám všem…

„Svobodu slova“ chápeme každý jinak…

Takzvaná svoboda slova, domnívám se, se totiž v tomto případě obrátila proti nám. Je až s podivem, jak velký „houf“ všemožných „soudců“ a „posuzov atelů“, „komentátorů“ se kolem slavných „tváří“ v posledních letech „vyrojil“. Je jich bezpočet – těch „objektivních“, čerpajících ze „zaručeně pravdivých zdrojů“, těch, kteří nás „informují jako první“… Stačí podívat se na internet nebo prolistovat některé nejmenované časopisy v trafice. Co všechno na nás „chrlí“ oni „sběratelé pikantností“, „drbů“ a „tajnůstek“ ze života slavných – na slavné vždy a všude „číhající“…! A chudáci celebrity(i „celebrity“), jak se dnes slavným říká, se prakticky , bohužel!, nemohou těmto jistě mnohdy nepříjemným vniknutím do svého soukromí nijak účinněji bránit.

Občas se spekuluje (samozřejmě –jak kdo!) o záměrně objednané publicitě. O tom, že slavní jsou ochotni pro svoji slávu zveřenit „co se dá“, jen aby se o nich psalo. Aby se dostali co nejčastěji do povědomí veřejnosti. Aby se o nich průběžně „vědělo“. To by snad bylo uvěřitelné (a pochopitelné) u „hvězdiček“ teprve vycházejících – ale i tady dost pochybuji o jejich touze po zveřejnění některých, tak často komentovaných, i velmi „choulostivých“, bolestných a ne právě záviděníhodných zážitků. „Nelichotivá reklama – taky reklama“, řeknete si možná… Zkusme se ale vžít do pocitů těch, kterých se bezprostředně týká

S „novinářskou etikou“ si nedělají starosti

Novinářská etika v posledním čase nejednou „vzala“ (bere) „za své“. To je skutečnost. Neoddiskutovatelná. A dalo by se říct, že v mnoha případech zcela absentuje, jako by vůbec nebylo potřeba dodržovat ji. Dovoleno je (resp. někteří novináři si dovolí…) prakticky cokoliv

„Bulvár“ vyhledávat nemusíte – najde si vás sám

Řekne se snadno: „…tak (tzv.) <bulvár> nečtětě, když vás pohoršuje. Nikdo vás k tomu přece nenutí!“ . To je jistě pravda. A mnozí už k takovému postoji dávno dospěli. Jenomže – tyhle informace se obvykle šíří jako pampeliškové chmýří, poletují kolem nás a čekají na vhodnou chvílí, kdy a jak se k nám dostat. Netřeba tedy číst, jiní přečetli i za nás a „zaručené informace“ posílají dál do světa. Jak tedy vymýtit nelichotivou a jistě často i ubližující, ovšem zcela legálně existující součást našeho „kulturně-společenského spektra“? Jak – když se pořád ještě najde dost těch, kteří po informacích tohoto typu „prahnou“ společně s (mnohdy, jak se zdá, frustrovanými) „novináři“? Jakékoliv zveřejněné „zakopnutí“, jakýkoliv nezdar, trápení, prohra nebo zklamání známé „tváře“ jakoby totiž pro ně znamenaly obhajobu (ospravedlnění) jejich vlastních omylů.

Je snadné „vzít si někoho na mušku“

„Navézt se“ bezostyšně do kohokoliv známého, do někoho, koho mají lidi rádi, váži si ho, obdivují ho, je dnes přece tak snadné . A při troše šikovnosti (jak se zdá) i téměř nepolapitelný , a proto beztresný, zato „vysoce ceněný“, spolehlivě fungující , úspěšný „počin“. Za „titulku“ s někým ze slavných se totiž poměrně dobře platí, známá tvář naláká pořád docela snadno ke koupi mnohdy i méně než „druhořadého“ zboží.

Nechce se mi vůbec spekulovat o tom, zda zmíněné „novináře“ „produkuje“ vysoká škola. Věřím pevně (a možná velmi naivně), že nikoliv. Řekla bych (ráda bych o tom byla skutečně skálopevně přesvědčena…!), že se tito rekrutují z úplně jiných sfér našeho „kulturně-společenského“ života… Součástí studia, které budoucí žurnalisty připravuje na jejich profesi, vždycky bylo (a snad pořád ještě je) i umění diplomacie, rozvíjení schopnosti uchopit téma zodpovědně, s taktem, s citem pro možnosti i omezení , plynoucí z pochopení, v čem spočívá novinářská etika.Tímto „proškolením“ zjevně tzv. bulvární novináři ve své drtivé většině   neprošli (a nebo zjevně s hodnocením nedostatečným). Jinak by se nám totiž nemohlo od nich dostávat takových „produktů“ , které mnohdy způsobují šrámy na duši a vrásky ve tváři nejen těm, kteří se bezprostředně stali terčem nechtěného „bulvárního“ zájmu.

Taky se stydíte?

Proč všechno tohle teď a tady píši…? Často se stydím „v zastoupení“… Za ty , kteří pocit studu zjevně neznají. Stejně jako neznají ani pomyslné hranice, za které „fundovaný odborník“ při své práci prostě nezajde.

Možná ale stud za někoho nebo za něco pro začátek není vůbec málo. Časem by totiž mohlo být nás stydících se víc , hodně – a tím by naopak mohlo být ve výsledku méně konzumentů produktů „bulvárem“ nabízených. A čím méně konzumentů, tím větší problém takto se uživit… A „bulvár“ by tak (v ideálním případě) mohl „zajít na úbytě“. Nevidím jinou cestu, chceme-li se zase dobrat (v žurnalistice obecně), tak jako v dobách dávno minulých, toho, čemu se říká profesní čest… Jak už jsem ale napsala. Je to běh na dlouhou trať – a s výsledkem nejistým. Běh pro generaci po nás – a patrně ještě pro tu další. Myslím si ale, že už je načase   rozběhnout se. Abychom se nemuseli pořád JEN stydět…!

Autorkou článku je Jarmila Jiráková, foto: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *