Odpusťme svým rodičům, možná nevěděli, co činí

Rodiče a děti. Děti a rodiče. V jisté fázi života jsme dětmi. V jiné se proměníme v rodiče. I když dospějeme, dětmi zůstáváme. Alespoň v některých ohledech. Někdy se ani v dospělosti nedokážeme vypořádat s traumaty, křivdami a bolístkami, které si z dětství neseme. Někdy se nedokážeme nad vztah s rodiči povznést ani v pokročilém věku. Řešení je v odpuštění a lásce.

Rodičovské nálady řeší v sedmdesáti

Je to bolestivé téma. A proto ho hned na úvod odlehčím – alespoň zdánlivě. Letos v létě jsem se po určitých potížích se svou matkou, které mě hodně trápily, setkala s jedním mužem, rodinným přítelem, jehož jsem už dlouho neviděla. Měla jsem hlavu plnou starostí, moje duše byla jakoby těžká, zotavovala se z bolesti. Pohlédla jsem na toho staršího muže (bude mu k sedmdesátce) a povzdechla si, že ten už určitě nemůže mít potíže se svými rodiči, protože už je nad vše povznesen. Ten muž je v jistých situacích velmi zábavný. Možná intuicí něco vytušil a začal vyprávět o své tchýni, které je přes devadesát. Žije s nimi v jedné domácnosti a toho muže trápí.

Kdybych nevěděla, že je to velmi slušný, přičinlivý, pracovitý a hodný pán, který miluje svoji ženu a v jisté míře i tchýni, asi bych přemýšlela, zda své tchýni přece jen neubližuje, ale viděla jsem na něm, jak ho trápí, že se mu tchýně vyhýbá a že mu nadává. Když ho zahlédne leká se ho. „Tak se raději zavírám na záchodě. Najím se v obýváku, protože když jsem šel ke společnému stolu, tchýně nadskočila a lekla se. Nedávno jsem jí vynášel do schodů a nadávala mi do hajzlů. Taky mě obviňuje, že jí kradu věci,“ svěřil se mi.

V ten moment mi přišlo velmi pikantní a humorné, že muž, kterému je sedmdesát, řeší podobné potíže jako já ve třiceti. Navíc jeho podání bylo komické. Jak všichni víme, humor léčí. Proto je třeba se někdy povznést i nad věci, které nás tíží. Oba jsme se srdečně zasmáli, mávli nad tím rukou a pustili se znovu do práce (setkali jsme se totiž při rekonstrukci chalupy mého otce).

To byl jen takový lehký úvod. Zážitků na téma rodiče-děti je celá řada. Onehdy mi jiná známá vyprávěla, jak jí ničí návštěvy u rodičů (té ženě je přes padesát). Chovají se k ní totiž jako k „malé holce“, vyčítají jí různé věci a ona se (jako po-slušná) dcera nedokáže ohradit. Když mi poprvé vyprávěla o svých potížích, uvědomila jsem si, že vyřešení vztahu rodič-dítě není vůbec o věku.

dcera

Rodiče nám ublížili (většinou) nevědomky

Vrátím se ale zpět k nám domů, když jsem byla malá. Atmosféra byla v jistých ohledech dusná, ale o tom až příště. Zaměřím se dnes na to, co o nás rodiče říkali, jak nám to říkali a co si z toho neseme do dospělosti. V jistém ohledu se vše přibližuje První dohodě (nehřešme slovem), kterou ve své úžasné knize „Čtyři dohody“ popsal Don Miguel Ruiz.

Rodiče totiž vůči nám často hřešili slovem. Vím, že to dělali nevědomky. Bez úmyslu ublížit. Občas vidím svojí kající se matku, jak sedí u kamen a říká: „Tenkrát se o tom moc nemluvilo, vím, že jsem udělala řadu chyb.“

Odpouštím ti mami. Odpouštím ti tati.

A co konkrétně?

Třeba to, když jsem dostala k Vánocům kytaru. Tolik jsem chtěla hrát, ale nikdo z vás neměl čas odvést mě do hudební školy. Tak jsem do strun mlátila u sebe v pokoji. Pokoušela se vyloudit akord. Když ke mně vtrhla matka, aby na mě zařvala: „Buď toho nech, nebo se nauč hrát pořádně.“ V očích jsem měla slzy, uvnitř sebe vztek. Vždyť já se snažím! Později jsem se naučila akordy. Dokonce i písně. Někdy hraju u ohně. Ale pořád se stydím, že to hraní není dost dobré. Proto tolik potřebuju slyšet: hraješ dobře!

To jsem kolem šestnácti sedmnácti lety seděla venku a čekala na svého kluka, až přijede. A v mezičase si četla knihu. Myslela jsem si, že mě rodiče pochválí – čtu, vzdělávám se. Otec někam odjížděl. Zastavil, stáhl okénko a řekl: „Jsi k ničemu.“ Bylo mi smutno. Vždyť studuju, abych byla k něčemu. A snad proto si v sobě nesu, že potřebuju alespoň občas slyšet, že jsem něco udělala dobře, že jsem tedy k něčemu.

Vrátím se teď moc moc hluboko do dětství. To jsem ještě nechodila do školy. Můj děda měl cukrovku, píchal si inzulín a já si schovala čistou injekční stříkačku, nějaké obvazy a další věci do kufříku a hrála jsem si na doktora. Píchla jsem se do zápěstí – jen velmi málo – tou stříkačkou. A věděla jsem, že člověk může umřít, když si podřeže žíly. Bála jsem se, že umřu. Křičela jsem, já nechci umřít. Otec mě nesl v náručí dolů a pořád jsem plakala, že nechci umřít. Táto, já jsem jen tenkrát potřebovala, abys mi řekl, že neumřu. Že na píchnutí do žíly se neumírá. Je možné, že právě proto se tolik bojím odběru krve?

Bylo toho víc. Tolik drobných bolístek a do toho dusná atmosféra vytvořená vzájemným neporozuměním mých rodičů. Ale o té až jindy.

son

Jak odpustit a srovnat se s rodiči

Znovu říkám nahlas: Odpouštím ti mami. Odpouštím ti tati.

A budu to opakovat dlouho. Dokud nepocítím úlevu způsobenou skutečným odpuštěním. Dokud – slovy Dona Miguela Ruize – nerozvážu staré dohody a neuzavřu nové. Třeba že umím hrát na kytaru. Nebo že jsem k něčemu a nemusím to dokazovat.

Jestli i vy chcete žít svobodněji, pojďte do toho. Bolí to. Ukápne možná hodně slz. Třeba celé proudy. Ale klidně znovu plačte nad tím, co vám rodiče řekli, nad tím, co vnímáte jako křivdu. Udělejte si celý seznam těch bolestivých slov a vět, které vám kdy řekli (nebo o vás řekli někomu jinému a vy jste je slyšeli).

A co pak s tím?

Najděte si metodu, která vám bude vyhovovat. Je třeba, abyste se s tím vyrovnali a osvobodili se. Situaci, která vám ublížila, prosvětlujte láskou. Odpouštějte! Prociťte vše znovu, vneste do té situace maximální možnou míru odpuštění, které jste v současné době schopni. Rozvažte „dohodu“, kterou jste na základě rodičova výroku, se sebou uzavřeli. A uzavřete „dohodu“ novou. Já pracuju zrovna na tom, abych uzavřela dohodu, že umím hrát na kytaru a že jsem k něčemu.

Myslete při tom na to, že i vaši rodiče byli kdysi dětmi. Že i jim možná jejich rodiče podobným způsobem ublížili, ačkoli to vůbec nezamýšleli. Vždyť rodiče své děti přece (ve většině případů) skutečně milují. To, co říkají, si mnohdy neuvědomují – prostě nevědí, co činí!

A pokud najdete odvahu (já ji stále hledám, protože nechci svým rodičům ublížit tím, že jim řeknu, jak mi ublížili), zkuste jim vše říct. Zkuste si o všem promluvit, obejmout se a odpustit si

Hodně štěstí! A nikdy to nevzdávejte, i přes ty bolístky je život krásnej, plnej barev a lásky. Jde o to, jakou stránku mince chceme vidět.

 

Autorkou článku je Jana Poncarová.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *