Zamilujeme se – a svět kolem nás obvykle rázem zkrásní. Jako mávnutím kouzelného proutku. A pokud to dokážeme zařídit správně, může se odehrát zázrak. Zrodí se láska. Taková, která trvá. Navzdory nejrůznějším životním karambolům, které v nějaké podobě známe všichni.
Není ale jistě žádným tajemstvím, že po období zamilovanosti se dostává ke slovu už složitější alchymie. A odhalit její tajemství není dáno každému.
Častou absenci stále vzácnější schopnosti ovládnout alchymii lásky vnímáme kolem sebe určitě všichni. V našem moderním 21. století volíme sice rychlá, ale současně i bolestně definitivní, řešení. Příslušné statistiky jsou neúprosné. A nikterak povzbuzující. Problém spočívá v tom, že pouhá snaha osvojit si onu podstatnou dovednost, kterou mám na mysli, nestačí. Je potřeba mnohem víc. Umět (a chtít!) šťastně propojit – v té správné chvíli – intuici a cit s rozumem.
Vždycky mne naplní nadšením, když mám tu čest poznat někoho, kdo to dokázal. Kdo dokázal v sobě najít a rozvinout dispozici, chcete-li talent, pro harmonický partnerský život, pro vztah, pro manželství. Kdo dokázal žít s tím druhým, po snovém období zamilovanosti, nejen, když se daří, ale taky v obdobích nejistoty, nezdarů, zklamání, nedobrovolných životních kompromisů. Mnozí už dávno moc dobře víme, že tohle dokázat není vůbec žádná legrace.
Na každého někde čeká LÁSKA
Po veliké, té životní – osudové – lásce podvědomě toužíme, nebo jsme aspoň někdy toužili, určitě všichni. A všichni máme nějakou zkušenost s láskou. S láskou v konkrétní podobě , významu, intenzitě.
Některé potenciální lásky i „lásky“ ale v životě míjíme (nebo ony nás) bez povšimnutí. Jiné marně vyhlížíme, toužíme po nich – anebo je naopak odmítáme. Nepřihlásily se o slovo totiž v ten správný čas.
Zázrak šťastného setkání Někdy se ovšem poštěstí zažít vzácný úkaz. To když se zharmonizují všechny potřebné souvislosti, okolnosti a události, a ti dva se skutečně setkají. Odehraje se tak malý velký zázrak, který se následně pozná podle toho, že trvá. Ne den, dva, týden, měsíc – ale léta. Desetiletí. A trvá v téměř nezměněné podobě, jaká byla kdysi, na začátku.
Takový šťastný pár – ženu a muže, na které právě myslím – jsem zahlédla před časem po velmi dlouhé době. Poznala jsem je okamžitě. Neomylně. A to i přesto, že logicky zaplatili času svoji jistě spravedlivou daň. Ani oni nebyli ušetřeni šedin, vrásek, taky jejich fyzické dispozice jsou dnes už omezeny.
Měli nevšední štěstí. Dokázali společně prožít kus života. Bezmála – zatím – padesát (!) společných let. Pro někoho čas nekonečný, z jiného zorného úhlu pouhý mžik. Oni ten svůj čas kdysi vděčně, s pokorou i s nadějí , přijali, využili (jak jim cit a rozum velely) a evidentně ho uměli proměnit v naplněný život. Naplněný v tom pravém smyslu toho slova.
Jejich společné dny od počátku prostupovalo naprosto samozřejmé sdílení radostí i starostí. Těch společných i těch ryze osobních, intimních a nejintimnějších. A taky vzájemná podpora, ohleduplnost, důvěra, respekt, láska – a nezbytné kompromisy. Byli (a jsou) tu jeden pro druhého. S naprostou samozřejmostí. A oba to dobře věděli a vědí.
Svůj vztah, jeho intenzitu, nepotřebovali nikdy navenek nikterak okázale prezentovat. Oni ho jednoduše žili – tak, jak uměli nejlíp. S vědomím získání daru z nejcennějších. Daru, jehož cenu svým přístupem k němu vždycky určovali oni sami.
Jejich vztah je pečetěn léty, společnými prožitky. Chtěli a dokázali si navzájem naslouchat. Byli spolu, jak se říká, v dobré i ve zlém – to jak se zrovna také jim dvěma prostřídalo v čase. Všechno, co jim život za ta dlouhá léta „naservíroval“, se ctí „ustáli“, překonali. Obstáli. Úžasně, skvěle, obdivuhodně. A to je vzácné. Počtem svých let už před časem vstoupili do důchodového věku. A přece jsou to pořád oni , takoví, jaké jsem je znala kdysi. Při pohledu na ně se mi chvíli zdálo, že se zastavil čas. Že se „film mého života“ vrací, aby některé sekvence přehrál znovu. Stejně jako tenkrát, dávno, ona lehce vpředu, on krůček, dva za ní. To bývalo vždycky, když spěchali společně nakupovat, jinak kráčeli bok po boku. Nikdo neměl nejmenší pochyby o tom, že ti dva k sobě nerozlučně patří.
Dnes zůstal už jen sotva postřehnutelný náskok ženy před mužem. Ta vzdálenost mezi nimi jako kdyby se léty pomalinku vytratila. Až zbyl jen kousek daný přírodou přidělenými delšími kroky, v tomto případě ženy. Na pohled tedy atypický pár, kterému vždycky nápadně vévodila nikoliv výška muže, ale – neváhám napsat – dámy.
Dva hlavní protagonisti mého „filmu“ už dávno nejsou bláznivě zamilovaní. Ani nemají hlavy v oblacících a velké touhy jako v době, kdy snili svůj sen o štěstí, o věrnosti, o lásce na celý život.
Nepřestali se mít rádi
A přece právě tenhle sen se jim splnil beze zbytku. Jen oni ovšem vědí, co všechno pro to bylo potřeba udělat.
Už léta se mají rádi. Jeden bez druhého si své dny neumí představit. Důvěřují si, velkoryse sdílejí a respektují své životní hodnoty, názory i postoje, vždycky byli pro sebe navzájem důležití a nepřestali se přitom milovat. Mají se pořád rádi tou skutečnou, životadárnou, bezpodmínečnou láskou.
Vzájemně si tak neustále, znovu potvrzují především jistotu citového zázemí, opory, porozumění. A to je pro život ve srovnání s čímkoliv, řečeno dnešní terminologiií, jistě ten nejvyšší level…!
Autorkou článku je Jarmila Jiráková. Foto: pixabay.com
