Říká se, že si nás vzpomínky dřív nebo později zaručeně najdou. A většinou se vynoří , i když to tak možná nevypadá, především pro naše příští dobro. Často mívají totiž kouzelnou moc. Dovedou v nás rozeznívat i struny do té doby třeba skryté, učí nás používat je správně a v pravý čas. Dokud je ještě čas…
Ten den právě končil školní rok. Začal se probouzet poslední červnový den, děti čekalo vysvědčení. A bylo už poránu krásně. Pohled na jasně modré nebe bez mráčku sliboval příjemný kousek léta.
Když jsem se podívala z okna, rozzářila se ve mně jako blesk tahle hluboko zasutá vzpomínka… Nebránila jsem se. Nebylo taky proč.
Impuls pro vzpomínku…
Najednou jsem ho měla úplně jasně před očima. Jak „poletuje“ a snaží se být platný, jak je ho zase všude plno. Stejně jako zrovna soused „od vedle “ by „se“ určitě „hrnul“ třeba posekat společnou zahrádku před domem. Jen aby udělal – nám všem i sobě – radost. A pak by možná rozdělal oheň a ugriloval kuře. Ten gril, tradiční otáčecí, by samozřejmě – trpělivě a sám – hodinu točil ručně. S elánem sobě vlastním. A ani trochu by ho to neobtěžovalo. Naopak. Byl by nadšený, radoval by se, těšilo by ho to. Tak, jako ho těšila naše chata. Miloval léto na venkově, a v mezích svých manuálních dovedností se taky chatičce i zahradě věnoval. Z pohledu těch zručnějších by patrně nesklidil přílišné ovace. Ale jemu i nám to tenkrát ke spokojenosti úplně stačilo.
Dnes by byl šťastným dědečkem,a vím bezpečně, že by svá vnoučata bezmezně miloval. A docela nic by za to nechtěl.
To všechno by bylo, kdyby… Kdyby „neodešel“ mnohem dřív, než se obvykle odchází. Kdyby s námi nebyl už jen ve vzpomínkách… Z těch mých ho samozřejmě znají moje děti už od malička. (Řečeno spolu s panem Miroslavem Horníčkem – „ … byl jejich dědečkem, aniž se jím kdy skutečně stal…“. Už víc než dvacet let téhle větě rozumím naprosto přesně.) V našem případě tedy nebylo dopráno vnoučatům a dědovi setkat se… A přece oba – syn i dcera – dobře vědí , že k nám jimi nikdy nepoznaný děda vždycky patřil, patří a patřit bude už napořád…
Setkat se můžeme – potkat se nemusíme
Čím jsem starší, tím častěji, a snad i přesněji a správně, se ve mně naléhavě ozývá struna prožitého poznání: KDYŽ máme to štěstí, že „SE“ navzájem „MÁME“ (ať už se to týká partnerů, rodičů a dětí nebo prarodičů a vnoučat…), a je nám spolu alespoň trochu dobře, TAK BUĎME RÁDI, ŽE SE MÁME, DOKUD SE MÁME! A pro to, aby nám spolu bylo skutečně dobře a ještě líp, co nejlépe, něco průběžně a stále dělejme. Těch možností je přece bezpočet a záleží jen na nás, které, kdy a jak zvolíme. Ne vždycky, samozřejmě, musíme být nutně úspěšní. Někdy to může být i svízel. To když vstřícnost není oboustranná. Mnozí už ale dávno víme, že střežit a „hýčkat“ vztahy s blízkými, jak jen to jde, určitě smysl má. Větší, než se zdá… Tohle si ale nejednou uvědomíme až ve chvíli, kdy už je, z různých důvodů, na cokoliv příliš pozdě.
Naše papírová krabice se starými fotografiemi leží už dlouho uložena hodně vysoko v regálu ve skříni. Neotvíráme ji. Protože její obsah svým způsobem pořád ještě „bolí“. Někdy hodně. A nejvíc tu zvláštní, nepopsatelnou tíhu cítím vždycky, když mi někdo nebo něco připomene dědův typický „funesovský“ styl – styl „àla“ Louis de Funès. Tak jako třeba právě na začátku letošních prázdnin náš soused, který pro radost všem už brzy poráno čile sekal trávu… Aby nám zpříjemnil posezení na zahrádce před domem.
Tak, jako bys to s láskou a rád dělal Ty, táto… !
Autorkou článku je Jarmila Jiráková
