K autoritám se navenek stavíme různě. Hodně to záleží na naší povaze a na výchově. Taky máte někdy problém s přijímáním autorit? Třeba nejsou pro vás ty pravé.
Většinou se učíme kompromisům. Takovému přístupu, který bude v konkrétním případě přijatelný pro obě strany. Vnitřně pak to ale máme v sobě nastaveno dost podobně. Autoritu jsme schopni skutečně a bez výhrad přijmout a respektovat jen za určitých, námi samými limitovaných, podmínek. Souvislost s naším osobním žebříčkem životních hodnot je nasnadě.
Pozor na despekt
Respekt, tedy ten přirozený(!),přirozenou autoritu , si nelze vynutit. Musí sezískat. Jakkoliv vynucovaný požadavek respektu pak může naopak vést k despektu. (Despekt se totiž někdy dokáže zákeřně zakuklit a tvářit se jako respekt!) Tenhle vztahový propletenec může být i značně nepřehledný a pak si pleteme, jak se říká, pojmy a dojmy.
Vždycky znovu mě popuzuje kategorické tvrzení, že v dnešní době ti mladší, mladí a nejmladší nerespektují, neuznávají autority. Autority ve smyslu těch starších, zkušenějších, tedy nejčastěji své rodiče, učitele, vychovatele vůbec. Myslím si, že to není tak docela pravda.
V žádné době (alespoň zkušenost mnohých k tomu poukazuje dostatečně) si zdravé mládí nenechalo prakticky nic, tedy ani autority , vnucovat. Ono si je totiž hledalo, hledá a jistě i hledat bude, samo. Hledat, nacházet a následně taky respektovat.
Autoritu uznávat
Všichni si potřebujeme pro něco vážit toho, kdo má pro nás být kvalitní, motivující autoritou. Z nějakých důvodů oceňovat směsici vlastností, životních postojů, osobnostních projevů, dovedností a schopností. Schopností , které by vzbudily náš zájem, a třeba nás i dovedly k pocítění potřeby napodobení. Bytostné potřeby pramenící z nás samotných.
Autoritou být
Ptám se vždycky, když si někdo posteskne nad projevy revoltujícího mládí: Neděláme si to tak trochu sami, když se autoritu snažíme získat marně, neúspěšně? Snažíme se dostatečně být, alespoň pro své vlastní děti, takovou autoritou, kterou by mohly a chtěly přijmout? Je to jistě těžší, než se může zdát. A zdaleka to nebývá samozřejmost.
Není totiž vůbec snadné dávat přijatelným – a tedy následně i přijímaným – způsobem přijatelné podněty právě těm mladším, mladým a nejmladším,
vždycky a znovu, v každé nové době, stejně nekompromisním, stejně dychtivě radikálním, plným očekávání, zvědavosti i zvídavosti. Těm odjakživa toužícím po sebeprosazení, doufajícím ve své bytostné, zákonité, právo tápat, mýlit se a třeba i dělat chyby, a následně pak vůbec nepochybujícím o právu na pochopení, ocenění nebo omluvení těmi staršími, a tedy dostatečně zkušenými, životem poučenými.
Když si promítnu svoji vlastní životní zkušenost, s přirozenou , tedy alespoň pro mne , autoritou, jsem se potkala jen párkrát.
Jak jsem ji poznala?
Vždycky se mi trochu podlomila kolena a na chvíli jsem ztratila řeč. A taky -voněla člověčinou.
K mé velké radosti se něco podobného před nedávnem poštěstilo zažít i mému zatím jen chvíli dospělému synovi. Ten zážitek byl natolik silný, že mi ho potřeboval sdělit. Autorita se přirozeně, ve správný čas a na správném místě, přihlásila o slovo tak, jak to má být. Aniž by bylo potřeba tomu zvenčí jakkoliv napomáhat.
Znovu se mi jen potvrdilo, že se autorita musí šťastně poskládat z jednotlivostí, které do sebe prostě zapadnou a vytvoří tak smysluplný celek. Nejen pro nás samotné – ale taky pro jiné – přijatelný, a tedy druhými ochotně přijímaný, celek. Takový, který budou chtít, oni sami, respektovat. Ke kterému bude druhým stát za to vzhlížet. Ke kterému zatouží přiblížit se, a třeba ho i napodobit.
Co dodat?
Přejme si, a především to přejme svým dětem, aby nás i je setkání s autoritou co nejčastěji lidsky obohatilo. Aby se nám, v každém věku, alespoň čas od času, podlomila kolena a na chvíli jsme ztratili řeč. Ne ze strachu, ale z přirozené úcty. A abychom při tom pocítili závan člověčiny.
Vy, kteří máte podobný prožitek za sebou, dobře víte, o čem je řeč. A Vy, kteří na něj zatím marně čekáte, věřte, že se máte nač těšit!
Autorkou článku je Jarmila Jiráková, foto: pixabay.com
