„Vezmi srdce do dlaní, od závisti utíkej…“ Text Josefa Fouska , který nazpívala Jiřina Anna Jandová, asi nejvíce vystihuje pohodu, která z jejích alb čiší. Trefný je i text Jana Krůty Pátý perný den, kde zpěvačka mimo jiné zpívá „Sám rány léčíš muzikou“. Obě písničky, které vás rozhodně nepřivedou do depky, najdete na jejím novém albu – jednu jako bonus, jednu novinkově.
Pohoda navozující třeba páteční podvečer, kdy z člověka spadne pracovní stres, dýchá z vašich alb. Autorkou hudby jste často vy. Kde berete inspiraci?
Inspirace je kolem mě pořád dost a dost. Přátelé, občasné lásky, i ty neobčasné a stálejší. Z toho čerpám, i z nálad, které prožívám, což s tím souvisím. Největší inspirací je život, který žiju.
Kde hudbu skládáte? Doma?
Ano, hlavně doma a převážně v noci. Jsem takový noční tvor, co neudělám v noci – třeba i uklízení – to neudělám vůbec. Jsem schopna třeba do čtyř do rána uklízet nebo vařit, vůbec s tím nemám problém.
Na vašem třetím albu, které bylo nedávno pokřtěno, jste dvě písničky také otextovala. Co vás inspirovalo k tomu, že napíšete i text?
Říkala jsem si, že by bylo dobré alespoň jednu písničku otextovat, že by bylo fajn, mít na cédéčku aspoň jeden vlastní text. Tak jsem to udělala! Text nechci hodnotit, jsou tam určitě lepší, jsem ale ráda, že název nese titulní písnička.
Jmenuje se V muzeu lásky – to je moc hezký název. Jak vás napadl?
Chtěla jsem, aby to bylo neotřelé, zároveň jsem narazila na slovo muzeum. Říkala jsem si, ale muzeum čeho? Asi lásky. Nejdřív tedy vznikl název, pak jsem začala psát text. Nad pointou jsem moc nepřemýšlela. Lidé se mě ale ptají, proč zrovna takový název, zda v něm nechávám své staré lásky… Jiní to zase vidí jinak. Je fajn, že se nad tím může diskutovat a má to mnoho vysvětlení.
Otextovala jste i písničku Mám strach, jedinou převzatou melodii na celém albu. Jak v rámci křtu řekl jeden z kmotrů alba, váš otec, autor hudby některých písniček a producent – zpěvák Dalibor Janda – na textech si hodně zakládáte, prý i dva roky pracujete na tom, aby texty na cédéčku seděly… Je to tak? Oblíbíte si text na první poslech?
Spíš mám pocit, že by se text měl hodit k muzice, což je těžké, každý má jinou představu, každý člověk to vidí jinak. Stalo se, že pár textů jsem textařům musela vrátit, protože jsem se s nimi neztotožnila.
Jak reagovali?
Je samozřejmě nepříjemné to těm lidem říkat, pracují na tom a vy jim najednou řeknete, že to nechcete. Myslím si ale, že se mi podařilo jim to říci korektně, vyřešit to tak, aby pochopili, že tou, která to pak prezentuje na veřejnosti, jsem já.
Když jste textaři jeho text vrátila, napsal vám nový, nebo jste požádala někoho jiného? Zajímá mě to, protože když člověk něco napíše a najednou musí začít od bodu nula, je to těžké…
Přesně tak. Většinou se to nedaří a musím to dát někomu jinému. Ten člověk se většinou už vidí v prvním textu, čemuž rozumím.
Saxofonista Felix Slováček, který byl jedním z kmotrů vašeho alba, řekl, že zpíváte romantický pop. Jak byste ho definovala?
Posluchači a diváci mě tak často hodnotí, říkají, že jsem romantické stvoření, že moje písničky jsou o lásce. Já se každopádně snažím dělat muziku pozitivně, je to pro mě důležité, aby se člověk neutápěl v negaci, aby na chvíli přestal nadávat. Proto to nepopichuji. Chci, aby si lidé u desky oddychli, zasnili se.
Herec Vladimír Brabec, který byl dalším z kmotrů vašeho alba, řekl, že vám přeje, aby se vaše písničky líbily nejen mladšímu, ale i staršímu publiku…
To se trefil. Moje písničky hodně poslouchá i střední generace.
Jakou hudbu máte ráda vy?
Jsem staromilec. Mám ráda tradiční muziku, typický rock sedmdesátých let, miluji ho, ale nechci ho napodobovat. Mám ráda zpěvačky, které jsou osobité, nemusí to být hlasem, nepotrpím si na árie, ale na to, když má někdo svůj styl.
Co vzkážete mladým lidem, kteří dělají hudbu, chtěli by ji někam poslat, ale bojí se?
Nedivím se, že se někdo bojí někam svoji tvorbu poslat, odezva je strašně malá. I mě to trápí, protože si myslím, že je tady sice plno skvělých starých písniček, ale to přece neznamená, že se máme zaseknout jen na nich. Je to škoda!
Máte na mysli to, že v rádiích není příliš prostoru pro novou muziku?
Ano. Hudební redaktoři mají strach udělat cokoli jinak. Nevím, jestli by to bylo k lepšímu, pustit tam někoho mladého. Měli by to ale vyzkoušet.
Aby se i nové písničky dostaly do povědomí lidí a měly možnost stát se hity…
Jistě. Jinak, abych to neviděla moc černě, nikdy není pozdě, nikdy není zbytečné písničku udělat, nikdy totiž člověk neví, k čemu se muzika může hodit. Třeba bude použita k filmu, třeba se nálada změní a lidi budou chtít novou muziku poslouchat, byť tomu tolik nevěřím. Snad se to ale aspoň zlepší.
Vaše písničky z předchozích dvou alb se chytily – nádherná je třeba písnička Vezmi srdce do dlaní s textem Josefa Fouska. Krásný je i váš duet s Antonínem Gondolánem Čekej a neplakej…
Protlačit dnes písničku, aby se zažila a stala hitem, není lehké. Myslím ale, že vedle těch, co jste jmenovala, tak třeba i Mlha za duhou nebo Narovnaná v zádech jsou písničky, které se celkem líbí…
Tipuji, že z nových písniček si cestu k posluchačům vedle titulní písně najdou třeba duet s Daliborem Jandou Pátý perný den či romantika Nejsem bludný kámen… Mimochodem, poslední z kmotrů vašeho alba – kutil Láďa Hruška – vám popřál, ať míříte ke hvězdám a nehrajete kličkovanou, čímž parafrázoval hit vašeho táty. Přeji totéž!
Děkuji. A taky věřím, že se novinkové album bude líbit. Přichází po třech letech a dala jsem si záležet!
A na závěr: co v nejbližší době chystáte?
S tátou pojedeme turné vánočních koncertů a taky mě 19. listopadu čeká křest cédéčka V muzeu lásky v Bratislavě, taková slovenská verze. Už se těším. Práce je pořád hodně.
Autorkou rozhovoru je Andrea Cerqueirová
