Nejsem na Facebooku. Napište mi dopis

Mám sklon k závislostem. Před dvěma lety se k mé svaté trojici kofein-cukr-nikotin nenápadně přidala i sociální síť. Když jsem si uvědomila, kolik času a energie věnuju stránkám s modrou lištou nahoře, zrušila jsem účet. Během hodiny jsem ztratila dvě stě padesát přátel. Teď už jsem bez „fejsu“ něco přes měsíc. A je to fajn.

Abych byla upřímná, nezmizela jsem z Zuckerbergova impéria úplně. Kvůli projektům, které mám s Facebookem propojené, jsem nejdřív musela vytvořit fiktivní účet člověka, kterého jsem si přidala do „přátel“ a předala mu správcování stránek, aby moje kreativní alter ego mohlo dál virtuálně žít. Následovalo mnohonásobné ujištění, že to takhle bude fungovat. Pak už stačilo jen rozeslat hromadnou zprávu se svými aktuálními kontakty do reálného světa, risknout, že si ji většina virtuálních přátel nestihne přečíst, než z prostoru jedniček a nul odejdu, a kliknout na zrušení účtu.

Přiznám se, že prvních pár dnů jsem se nechovala úplně jako zenový mistr. Zatímco můj osobní účet dva týdny odpočíval v režimu deaktivace, než se odebere do věčných lovišť, několikrát jsem se přistihla, jak zírám na prázdný správcovský profil, zatímco mi tahle síť neustále nabízí, abych si do přátel přidala všechny své „přátele“ z osobního účtu. Protože jsem facebook zapínala vcelku automaticky, vždycky chvíli trvalo, než mi do mozku skočila informace, že takhle už to prostě nefunguje.

A jak se mi daří v realitě?

  • Mám víc času. Před odchodem do práce stíhám místo (a)sociálního rychlokafe s vlčicí zaběhnout ke splavu, zacvičit si, královsky posnídat na terase a někdy i uklidit J  V kanceláři opravdu pracuju. Většinou. A za každý nefacebookový týden jsem zatím stihla přečíst minimálně jednu knížku.
  • Mám víc energie. V poslední době jsem měla pocit, že mě tahle pavučina omotává a vysává jako černá vdova. Vzpomeňte si na Svěrákův film Akumulátor 1. Přesně takhle jsem se u počítače cítila, když jsem byla na facebooku delší dobu online a přitom odpojená sama od sebe. Třeba je to placebo. Ale díky za něj.
  • Píšu dopisy. Kupuju známky. Chodím na poštu. Vybírám schránku, do které najednou nechodí jen letáky a nezaplacené upomínky. K psaní si nachystám super kafe z french pressu, sednu si na terasu a tvořím. Slova, obrázky nebo koláže, za které nečekám jediný „like“.
  • Telefonuju. Protože na většinu svých vzdálených blízkých mám i tenhle kontakt. A jsou to přesně ti, kteří mi po rozpletení sítě zbydou. Ti, o kterých stejně vím, jak se jim daří, aniž bych musela sledovat jejich zeď.
  • Nezaplétám se do zbytečných diskusí a hledám si jen ty informace, které mě zajímají. Takže nevidím, že se Jarka zúčastnila pivní štafety a Marek už jedenáctý den nekouří. O to víc se pak těším, až si to všechno řekneme naživo. I kdyby to mělo být jednou za půl roku někde na výletě v lese.

Autorkou článku je Michaela Michalcová, foto: pixabay.com

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *