O násilí mezi lidmi a jak z toho ven

Občas máme tendenci využít slabosti těch, kteří jsou kolem nás. Jen tak, pro svůj momentální „dobrý pocit“, pro své „uspokojení“. Nebo pro odreagování vlastní bezradnosti, zklamání, selhání. A někdy třeba i z  důvodů komplikovanějších…

S uvedeným, jistě nelichotivým, sklonem nás lidí musíme prostě počítat. I s tím, že ho dokážeme velmi záhy uplatnit. A někdy (domýšleno do důsledků!) z nevybíravosti způsobu poněkud mrazí…

Kde začíná násilí

Před časem jsem byla svědkem situace, která může posloužit jako drobný příklad. Akce pro děti, pouťové atrakce, kolotoč… A na něm výjev, který se mi vryl do paměti… Poměrně malé dítě (asi pětileté) se konečně dočkalo a vsoukalo se do sedačky. S očekáváním příjemného zážitku.

K tomu by určitě taky došlo. Ovšem nebýt toho, že místo před ním obsadil „výrostek“ v bizarní obludné masce. A neměl lepší nápad, než se otočit proti směru jízdy, tváří v tvář onomu malému děcku.

Vnímala jsem mísící se pocity toho mrňouska. Viděla jsem, jak je mu nepříjemně z pohledu, kterému byl nedobrovolně vystaven. A jak se mu jeho těšení na jízdu v mžiku „zbořilo“ jako domeček z karet…

Stála jsem mlčky u roztočeného kolotoče. Stejně jako všichni  ostatní přihlížející. „Uzurpátor“ po skončení atrakce i „atrakce“ zmizel v davu. „Oběti“ nezbývalo než se se „zážitkem“ vyrovnat. A mně pak vyrovnat se se svým svědomím… Ač poměrně nevinně vyhlížející, šlo už jistě o uplatnění určité formy násilí. Takového, jakému – ze strany oběti – příliš čelit obvykle nelze.

Podobný zážitek si z několika svých prvních školních „Mikulášů“ odnesl i můj tehdy malý syn. Kdosi ze starších – v masce vlkodlaka – ho nutil, aby se na něj díval… (Samo o sobě, v dané situaci, už poněkud absurdní!) Syn, se sklopenou hlavou, s pláčem, se odhodlaně raději díval do země. Z mikulášského veselí tím pádem neměl vůbec nic… I tenkrát ponechal dospělý (učitel) dítě jeho „osudu“. Neodhadl úplně správně situaci, její dopad, prostě – neřešil ji.

Násilí je porucha

Všichni vnímáme a těžce neseme zprávy o násilí, útocích agresorů ve světě i u nás. Velká část těchto případů končí konstatováním prokazatelné psychické poruchy agresora… Není ale násilí už samo o sobě „poruchou“? Myslím, že je a nedopouštějí se ho jistě jen psychicky nemocní…

Jak se k sobě správně chovat víme od dětství

V této souvislosti (i v mnohých jiných, dalších) věřím bezmezně v nezastupitelnou sílu SLOVA a PŘÍKLADU. Věřím v NEZBYTNOST neúnavně, cíleně a neustále PŘIPOMÍNAT základní principy slušnosti, ohleduplnosti. To, jak se chovat k sobě navzájem

Jenomže, k  samozřejmému ovládnutí této dovednosti vede dlouhá cesta. Začíná už v dětství. Vlastně přípravou rodičů už dávno před ním. A trvá do chvíle, kdy lze ještě – něco a nějak – ovlivnit… Tedy až k počátkům dospívání. Pak už je nezbytné spoléhat na to, že nastala „doba sklízení“ dobře zasetých a správně ošetřovaných „plodů“…

Vesměs bouřlivé období dospívání totiž nebývá   příliš „ochotno“ přijímat dobře míněná doporučení ani rady. Tou dobou by proto už měli mít dospívající v otázce „dobra a zla“ dávno jasno. To oni si přece připravují pro sebe svět (podmínky tohoto světa), ve kterém budou prožívat tu větší část svého, už dospělého, života.

Zasívejme to, co chceme sklízet!

Často mě napadá, že je načase znovu začít správně chápat význam základních mravních zásad. Těch, daných už dávno „Desaterem“. A následně s nimi svůj život, své životní postoje, jednání a rozhodnutí rozumně a s citem konfrontovat.

Mnozí k životu vůbec nepotřebují znát oněch (s náboženským vyznáním zpravidla spojovaných) „deset vět“, nikterak se nábožensky vymezovat nebo cokoliv hlásat …

A přece se jejich životy v tomto duchu odvíjejí. Tím, jak žijí – žít musí, protože jinak to neumějí a ani nechtějí. Nejsme-li ale (z různých důvodů) vnitřně disponováni zmíněné zásady zcela přirozeně „ŽÍT“, pak se někdy „vloudí chybička“. A ta následně mezilidské vztahy zkomplikuje.

To samozřejmě platilo, platí i platit bude vždycky. Ale také platnost zásad vycházejících z „kodexu základních mravních hodnot“ (ať už ho nazýváme jakkoliv) je nadčasová.

Jednoznačně určuje výslednou kvalitu stávajících mezilidských vztahů. A o tu by nám přece mělo jít především.

Věřím pevně, že příležitost napravovat pokřivené mezilidské vztahy máme vždycky jen a jen my sami – a určitě všichni. Každý z nás svým, třeba jen malým, dílem… Tak se o to alespoň pokoušejme.

Autorkou článku je Jarmila Jiráková.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *