Kdo nám ukradl to pravé kouzlo Vánoc?

Už i děti se na vánoční svátky přestávají těšit. Zevšedňují nám. Třeba proto, že je jich všude plno už od konce léta. Nepodléhejte komerci a zkuste najít to pravé vánoční kouzlo.

VÁNOCE… Snad stále ještě pro většinu z nás magické svátky, kdy cítíme, více než kdykoliv jindy, bytostnou potřebu být si navzájem blíž. Porozumět si, odpustit – a hlavně nebýt, nezůstat sami. V určitém věku (někdo dřív – a jiní třeba později) už dobře víme (nebo alespoň tušíme), že i sebedražší dárek darovaný ve spěchu pozbývá na své skutečné ceně… Pro obdarovaného může dokonce být (v jistém smyslu) téměř bezcenným, pokud současně „nepřibalíme“ alespoň pár chvil naší pozornosti, laskavosti, našeho času, pochopení, něco vřelých slov, úsměvů…

A přece paradoxně bývá často právě náš čas to, co svým blízkým nedopřáváme v míře dostatečné. Snad abychom omluvili neomluvitelné, ženeme se za hodnotami ze své podstaty pomíjívými a pošetile odpíráme svým blízkým a nejbližším mnohdy to, co je od nás očekáváno nejtoužebněji…

Kdy jindy (když už ne v čase svátečním) se zastavit na pár chvil, pobýt s těmi, které máme rádi, společně zavzpomínat na to, co jsme společně prožili a těšit se na čas, který nás čeká…?

Vzpomínky si nosíme v sobě všichni

Kéž by nás právě vzpomínky přiměly rozpomenout se. Kéž by dokázaly probudit to lepší v nás, co někdy už jen slabě doutná v hloubi našich útrob. K našemu dobru – i ku prospěchu těch, kteří jsou okolo nás…

Vánoce si obvykle spojujeme hlavně se vzpomínkami na dětství. Na to své – a později na dětství svých dětí. Společně prožívaný čas, splněná přání, vůně vanilky, purpury a jehličí, vánoční atmosféra.

A právě o tu, řekla bych, jde už v čase předvánočním především. Dnes, stejně jako tenkrát, kdysi…

Všechno má „svůj čas“ a všechno vyžaduje vždycky to „své“. Známé pravdy potvrzené zkušeností mnohých, na které ale ke své vlastní škodě bohužel z různých důvodů někdy zapomínáme. Všechno má svůj čas a všechno vyžaduje své… A to i v případě příprav na nejkrásnější svátky v roce.

1437380_30717823

Klidné vánoční přípravy

To, kdy a jak my sami přistoupíme k vánočním přípravám, je vždycky jen a jen otázka naší volby a je skutečně pouze na nás, jaká bude. Můžeme (ale nemusíme!) podlehnout všeobecnému trendu současnosti a udělat z Vánoc (sobě i svým blízkým) prezentaci vlastních finančních možností a přebít tak čas předvánoční i kouzlo Vánoc samotných všudypřítomnou, číhající a stále, jak se zdá, úspěšnější a vítězící komercí. A nebo se můžeme zcela vědomě (a dobrovolně) stát tak trochu (trochu víc) „bílou vránou“ naší k všeobecnému konzumu směřující současnosti a pokusit se, alespoň v malém, v tom rodinném (tam to totiž začíná – a bohužel i končí!) zachovat nejkouzelnějším svátkům v roce jejich prapůvodní význam, půvab a kouzlo, aniž bychom nastavenému trendu doby podlehli…

Věřím pevně, že to jde.

A to i přesto, že komerce kolem nás úspěšně a neomylně probouzí (cíleně, rafinovaně, a tedy i zákeřně) také tu skrytou v nás samotných, o jejíž existenci mnohdy nemáme vůbec tušení.

Ano, všechno vyžaduje své… A přece, jako kdybychom houfně pozapomněli na to, že Vánoce vždycky byly hlavně svátky spojené s city a citovostí, s rodinnou pohodou, láskou, souzněním, s vírou v dobro kolem nás i v nás – s naší vírou ve šťastný zítřek… a nikoliv s prestižní honbou za věcmi, dárky a dary, které k atmosféře Vánoc ani nepatří. Domnívám se, že se dnes především právě proto cosi podstatného z kouzla Vánoc pro mnohé, někdy víc a někdy méně, bohužel, vytrácí – vytratilo…

Předčasná sváteční nabídka

Ano, všechno má i svůj čas… To mne vždycky znovu napadá, když se mnohde už (!) s končícím létem, pomalu ale jistě začínají regály obchodů zaplňovat tradičním, typickým „mikulášským“ a brzy poté i vánočním zbožím.(Vždycky mám pocit, že se se někdo spletl a vystavené zboží ještě alespoň na čas z pultů a regálů zase zmizí. To se ale, k mému zklamání, samozřejmě ještě nikdy nestalo…)

Myslím si, jsem o tom přesvědčena, že nám škodí (nám všem, bez rozdílu, a více, než jsme ochotni si připustit) – a to především v rovině našich emocí – dnes už zcela samozřejmá, předčasná sváteční nabídka všeho možného (i nemožného) ze strany těch, které živí přirozená lidská potřeba obdarovávat své blízké. (Strategie „obchodníků s Vánocemi“ je v tomto smyslu jistě naprosto jasná: Čím dříve se začnou Vánoce – a samozřejmě v průběhu roku i svátky ostatní – lidem připomínat, tím více zboží se v souvislosti s nimi prodá.) Vnímáme to nejen my dospělí, ale bohužel dnes už i naše děti. Když mi sotva jedenáctiletá dcera poprvé řekla, že ji Vánoce už tolik netěší, když o nich pořád – a tak dlouho předem – všude slyší a vídá jejich symboliku (koho v honbě za „byznysem“ zajímá citlivá dětská dušička?), bylo mi to líto. Za ni i za sebe, za všechny, kteří ještě stále citlivě vnímají magickou moc Mikuláše a Vánoc (navzdory všem vnějším svodům) hlavně tak, jako kdysi naše babičky a prababičky ve smyslu naplnění základní „člověčí potřeby“ pozitivní lidské pospolitosti.

tree

Lze vůbec ale této reálné situaci nějak čelit?

Sama za sebe říkám „ano“. Alespoň trochu. Trošičku…

Jeden konkrétní, zdánlivě jen nevýznamný, příklad za všechny… Čokoládoví Mikuláši, čerti a andělé v září, vánoční kolekce v říjnu jsou evidentně dobře promyšlené obchodní triky posledních let. Prodejci dobře vědí, že především babičky a dědové snadno podlehnou lákavým svodům dlouhodobě vystaveným, pohledem úpěnlivě žadonícím, vnoučátkům a dopřejí jim alespoň malé, třebaže jistě předčasné, potěšení z lákavého, atraktivního pamlsku.

Odměnou jim je totiž dětská radost, rozzářené oči vnoučat… V ten okamžik přece nemyslí na to, že následně budou nuceni – a o to jde! – opakovaně (to v tom pro ně lepším případě) zakoupit znovu totéž, k svátkům jistě patřící, zboží – a nebo naopak v období předmikulášském už budou paradoxně marně hledat v regálech (z uvedených důvodů) trojici dávno vyprodaných čokoládových či perníkových figurek, stejně jako v čase předvánočním tradiční čokoládovou kolekci…

Napadá mne, že něco podobného jsme všichni asi zažili s pečením vánočního cukroví. Někdy se stalo, že jsme nedokázali – děti ani dospělí – odolat vůni vanilky a napečené snědli dřív, než se dostalo na sváteční stůl. Nezbylo tedy nic jiného, než upéct další „várku“ voňavých sladkostí a – poučeni pro příště – napřesrok jsme s přípravami začali pro jistotu později…

Zkusme zvolit stejně rozumný přístup i k pořizování toho, co k dnům předsvátečním i svátečním bezesporu patří a svůj nákup uskutečnit až v ten správný čas – nikoliv už v době vnucované nám „aktuální“ nabídkou. Pak se možná „tematická“ nabídka zboží v obchodech postupně zase vrátí v čase tam, kam patří – „mikulášská“ před Mikuláše, vánoční před Vánoce.

A tím se současně opět vnese logika a řád tam, kde se postupem naší moderní přítomnosti, bohužel (a doufejme, že jen přechodně!) vytvořil nežádoucí chaos – to jest do dětských hlaviček. Posuďte sami – je úplně normální ukousnout hlavu perníkovému čertu už v říjnu?

Autorkou článku je Jarmila Jiráková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *