Náhodný hrdina: Show o osvobození Čech osvobodila dědečka i vnuka

(Rozhovor) Když jsem populární one man show Accidental Hero (Náhodný hrdina) viděla v Plzni během Slavností svobody poprvé, plakala jsem. Od té doby uplynulo několik let. Autor a současně i jediný herec dojemného představení ušel dlouhou cestu. Během ní odhalil ještě více z neuvěřitelného příběhu svého dědečka Matta Konopa, který v roce 1945 osvobozoval západní Čechy. Dědečka, který sice vyrůstal ve Spojených státech, ale jeho prvním jazykem byla čeština.

Patrick pravidelně v květnu jezdí do ČR, aby zde odehrál show, kterou vyjadřuje poctu svému dědečkovi. Každý rok se mu přitom podaří najít ještě více indicií, setkat se s dalšími lidmi, kteří jeho dědečka pamatují. Ať už jako pohledného důstojníka americké armády, nebo seniora, který se koncem 70. let vydal za železnou oponu, aby ještě jednou viděl zemi svých předků. S Patrickem jsme si povídali o náhodách, o svobodě a osvobození, o propojení historie a současnosti.

Vaše show nese název Accidental Hero (Náhodný hrdina). Pátrání po příběhu vašeho dědečka, je plné náhod. Věříte v osud?

Věřím, že se nám děje mnohem víc, než jsme schopni pochopit. Každé nyní i každé potom mě najednou vhodí do jiného světa, kde si uvědomím, jak jsou věci propojené. Myslím, že mnoho z nás je předurčeno k tomu, abychom milovali příběhy s neřízenými náhodami, protože nám připomínají, jak sami plujeme životem. Myslíme si, že náš život je daný, ubírá se určitým směrem. Jenže pak se otevře řada dveří a my jsme změněni. Takové je to třeba když se zamilujeme. Nebo když cestujeme. A prostřednictvím příběhu jako je Accidental Hero, se vlastně zamilujete do zábavného, ale prostého charakteru. Cestujete v jiném světě a čase, aniž byste se zvedla ze židle.

Podělíte se s námi o to, jak to všechno začalo? Co bylo na začátku a jak se celý příběh vyvíjel?

Celá show začala jako vánoční dárek. Moje sestra našla dědečkovo zapomenuté zápisky o druhé světové válce a připravila mi jejich kopii. V té době byl dědeček už dvacet let po smrti a já jsem se vzdal naděje, že se kdy dovím, co během války vlastně prožil. Stejně jako mnoho vojáků ani on o svých zkušenostech nevyprávěl. Jako dítě mě to velmi trápilo, protože jsem miloval válečné filmy a chtěl jsem vědět, jestli byl můj dědeček válečným hrdinou a zda někoho zabil. Mimochodem – to je důvod, proč mnoho válečných veteránů o svých zážitcích nepovídá – dostávali by tolik stupidních otázek.

Takže když jsem otevřel dárek od své sestry a začal jsem číst dědečkův příběh, nemohl jsem tomu uvěřit. Seděl jsem sám v rohu pokoje, ignoroval jsem rodinu, která si užívala vánočních chvil. Asi jako osmiletý kluk, který zrovna dostal nejlepší dárek na světě. A pro mě ten příběh byl nejlepším dárkem, který jsem kdy dostal. Byl jsem tím od té doby po celých deset let jako posedlý. Pokaždé, když show hraju, stane se něco neobvyklého – třeba jen v příbězích, které mi lidé po skončení představení vyprávějí. Poprvé, když jsem hrál v Plzni, čekal na mě muž s dopisy, které můj dědeček posílal v 70. letech jeho matce. Ve Spojených státech zase slýchám příběhy od veteránů z druhé světové války nebo od jejich dětí. Takové momenty, kdy se propojuji s publikem, se pro mě staly nejoblíbenějšími částmi show. Lidé mi jako dar přinášejí své příběhy.

Proč jste se rozhodl příběh o svém dědečkovi hrát? Jak to změnilo váš život?

Byl jsem tak posedlý příběhem svého dědečka, že jsem o něm vyprávěl komukoli, kdo byl schopen poslouchat. A obvyklou reakcí bylo něco ve smyslu „jé, měli by o tom udělat film“. Na to jsem říkal: „jo, někdo by měl“. A jednoho dne mi vnitřní hlas řekl: „na co čekáš?“. Bylo to jako by mi někdo řekl, že to mám udělat, a tak jsem se rozhodl. Nedlouho poté jsem zkoušel napsat scénář. A pak jsem jeho koncept přečetl před asi 50 přáteli. A potom jsem podnikl první cestu do České republiky. Děly se mi zvláštní náhody, podobně jako mému dědečkovi. Po návratu do Ameriky mi lidé říkali, abych show zahrál. A od té doby to dělám. Vše trvalo asi pět let a pracoval jsem se třemi režiséry, než se show dostala do své dnešní podoby.

10417461_10206391581007128_1831233998254901390_nV květnu 2015 zahrál Patrick svoji show pro domažlické studenty   

Lidé, kteří vaši show neviděli, jsou určitě napjatí, o čem je. Můžete to, prosím, stručně prozradit?

Můj dědeček bojoval s Americkou armádou během druhé světové války ve Francii a dostal se do Německa. Byl šťastný, že se dožil konce dubna 1945. Poslední týden války se jeho příběh, který byl do té doby podobný ostatním, zvrtl do něčeho většího. Byl vybrán, aby vedl předvoj své divize a osvobodil jihozápadní část Československa. Čeština byla jeho prvním jazykem. Česky mluvil na farmě ve Spojených státech. Vlastně se začal učit anglicky až v šesti letech, a proto měl vždy český přízvuk. Znalost českého jazyka ho předurčila k riskantnímu počinu, totiž vydat se za německé hranice, aby se dostal do země svých prarodičů.

Nejprve se dostali do malé vesničky Klenčí, odkud pocházela rodina z maminčiny strany. V Klenčí se setkal s místní odbojovou skupinou. V jejich rodném jazyce jim (k jejich překvapení) oznámil, že jsou osvobozeni. Následně je nechal zvolit provizorní místní radu a vydal se ven, aby pročistil okolí. Obyvatelé z Klenčí ho nazývali „jedním z nich“, protože hovořil česky a nesl jméno, které v Chodsku bylo běžné (Konop). Než se dostal do Domažlic, lidé už o něm věděli, takže pro něho vyrobili transparenty, nosili ho na ramenou a provolávali ho svým osvoboditelem. Tato zkušenost mého dědečka změnila. Předtím věděl jen málo o svých českých kořenech. Svou minulost chtěl nechat za sebou. Ale v Chodsku se tváří v tvář setkal s tím, kdo skutečně byl. Zjistil, co to je být Čech. To v něm spustilo posedlost vším, co bylo české. A nyní se to rozšířilo na mě a mé každoroční návštěvy Česka, v době, kdy kvetou šeříky.

Vraťme se ještě na skok k začátkům vaší show. Vzpomínáte si na to, když jste ji poprvé hrál?

Tu noc, kdy jsem show poprvé hrál, seděl v první řadě veterán z druhé světové války a já jsem z něho cítil jistou energii, ve chvíli, kdy jsem připomínal dědečkovy zkušenosti z pláže Omaha. Ten veterán přežil vylodění v Den D, viděl, jak mnoho jeho spolubojovníků kolem umírá – byli to přátelé ztracení první den boje. Nepředpokládal jsem nějaké emocionální propojení, které jsem nakonec cítil. A tento zážitek mě naučil nechat emoce během show svobodně se projevit. Příběh otevírá kanál mezi publikem, a to pro jakékoli vzpomínky a emoce, a mým úkolem je udržet tento kanál čistý. Stalo se to, když jsem hrál poprvé, a pokračuje to bez ohledu na místo, kde hraju.

Hrajete v České republice i v USA. Liší se reakce lidí? A v jakých částech show?

Američané znají jen svobodu a většinou ji považují za samozřejmou. Takže prostřednictvím mého dědečka mohou zažít to, co Češi zakoušeli ve 20. století – od Hitlera po komunismus. Mají jiný pohled na význam svobody. Po skončení show v Americe se mě mnoho lidí ptá na českou historii a chtějí o ní vědět víc, stejně jako o tom, jaké to bylo žít v nesvobodě. Vyprávím jim příběhy, které mi říkají přátele v ČR – o tom, jak byly rodiny zavírané do německých koncentračních táborů, nebo o tom, jak komunisté vyhodili tatínka z univerzity a donutili ho k manuální práci.

V České republice cítím, že publikum se kolektivně stane součástí příběhu ve chvíli, kdy dědeček překročí hranice Československa. Od tohoto bodu až do konce show je to vždy magické a představení to ovlivňuje. Když můj dědeček oznámil konec války v Plzni (amplionem bylo přenášeno na náměstí, pozn. aut.), společně s davem zpívali Kde domov můj. Píseň, kterou se naučil jako chlapec v Americe. Pravidelně jsem v té chvíli plný emocí. České publikum rozumí této nuanci mnohem lépe než Američané. Je to přece česká hymna. Je to jejich země, která byla osvobozená. A publikum ví, že svoboda po konci druhé světové války trvala pouhé tři roky. A já vím, že oni to ví. A moje srdce je zlomené, protože vím, že můj dědeček se nedožil dne, kdy jeho milované Čechy znovu získaly svobodu. Takže během této scény, kdy hraju dědečka, jak oznamuje konec války, cítím hořkosladké emoce českého publika, jako by se promítalo 20. století – krátká svoboda, zmařené naděje, šance začít znovu. Můj dědeček přišel s armádou, která přinesla ideje, a pak američtí vojáci odešli. Moje země určitě není perfektní. Ale jsem hrdý na to, že jsme v roce 1945 přinesli svobodu. A v roce 2015 jsem se vrátil, abych vyprávěl příběh o svobodě. Americké publikum nerozumí komplexnosti příběhu. Češi ano. To je důvod, proč se stále vracím.

10985398_10206391582047154_1393262910929577970_nAutor s americkým velvyslancem v ČR

Vaši show jsem viděla několikrát. Miluju vtipy vašeho dědečka. Jsou prostě české. Rozumíte jim teď, když jste poznal české lidi, více?

Ano! Tolik věcí kolem mého dědečka nyní dává smysl. Způsob, kterým se nevědomě dostával z jedné nebezpečné situace do druhé a nevnímal to, to je přece klasická česká komedie. A když jsem byl malý kluk, byl jako klaun. Hrál rukama loutkové divadlo a dělal si legraci z mojí babičky a ostatních dospělých. Byl malým chlapcem v těle starého muže – a to jsem pochopitelně miloval. Uměl také hrát na mnoho hudebních nástrojů, miloval zahradničení, procházel se se psem v lese – není to vlastně obraz Chodska? A pochopitelně miloval pivo.

Jaký ještě byl váš vztah s dědečkem. Pomohla vám skutečnost, že ho v představení ztvárňujete, porozumět mu více?

Obdivoval jsem ho. Vždycky jsem se těšil, až ho uvidím, protože byl zábavný. Jedl jídlo, které nikdo jiný nejedl. Zpíval písně, které jsem nikdy předním neslyšel. Tropil si legraci z ostatních dospělých. Tím, jak hraju představení a stárnu, stále více oceňuju radost, kterou nacházel v jednoduchých věcech, jako byly třeba procházky krajinou. Odlišoval se od všech, které jsem znal a myslím, že to bylo jeho zvláštním vztahem k předkům. Slýchal jejich příběhy o Staré zemi. Vyrůstal v oddělené komunitě v Americe, kde se ale mluvilo česky. A pak osvobozoval vesnice svých prarodičů. Ale když se stal starým mužem, tohle všechno už bylo pryč. Jeho prarodiče už nežili. Komunita, kde vyrůstal, už nemluvila česky. A Češi v jeho Staré zemi už neměli svoji svobodu. Tak o tom všem psal. Protože jen on to vše zažil a viděl. Věděl, že tyhle zkušenosti by s ním zemřely, pokud by je nesepsal. Zdá se, jako kdyby byl vybrán k tomu, aby o všem vyprávěl. A já tomu rozumím, protože cítím jakousi podobnou vyvolenost – k tomu, abych vyprávěl jeho příběh.

Na konci vašeho představení zazní slova – někdy věci přeskočí generaci. Co to pro vás znamená?

Dědeček měl roztržky se svou ženou i svými sedmi dětmi. Pamatuju si, že na jeho pohřbu jeden z mých strýců s nepřítomným pohledem přehlížel místnost, pak vzdychl a řekl: nikdy jsme si nerozuměli. Když jsem psal scénář, zavolal jsem jinému strýci a zeptal se ho, jestli je v pořádku, když zmíním ono napětí mezi starým mužem a jeho rodinou. Můj strýc odpověděl takhle: Pate, musíš říct pravdu.

Ačkoli měl dědeček potíže vycházet se svými dětmi, neměl potíže vycházet se mnou. Myslel jsem si o něm, že je báječný. A nevnímal jsem problémy zbytku rodiny. Samozřejmě, že je miloval. Ale byl komplikovaný. Se mnou ale komplikovaný vztah neměl. A jeho láska byla čistá jako pramen vody.

Na konci show také zazní, že když vyprávíte příběh svého dědečka, osvobozuje vás to. Co svoboda nebo osvobození znamená pro vás osobně?

Je to tak trochu žert, který pronáším sám k sobě. Nikdy předtím jsem nenapsal ani nehrál one-man show, ale vždycky jsem o tom přemýšlel. Byl jsem tím, co jeden autor označil za „skrytého umělce“ – někdo s duší umělce, ale nedostatkem kuráže. Strávil jsem kariéru v umělecké sféře, ale v oblasti byznysu. Sháněl jsem peníze pro jiné umělce, aby mohli vystupovat. Stál jsem ve stínu sebe sama. Takže ten scénář jsem napsal jako výzvu, abych se konečně stal umělcem a realizoval svůj osud.

Pokaždé, když tu větu pronáším, podívám se na publikum a myslím na to, jak jsem vděčný, že mě dědečkův příběh osvobodil. Stal jsem se umělcem. Děkuju, dědečku. A nová identita mi umožnila dostat se na místa, která bych jinak neviděl. Tak třeba před osmi lety jsem poprvé přijel do ČR, abych pátral po dědečkových stopách. Když jsme byli v Praze, hlas uvnitř mě řekl – jednou tady budeš hrát svoji show. A povedlo se. Když jsme byli v Patton Memorial v Plzni, hlas řekl – a budeš ji hrát i tady. A hrál jsem ji. Když jsme byli v Domažlicích, hlas napovídal, že ji budu hrát i tam. A nejen to. Nyní je v Domažlicích bronzová deska, která připomíná mého dědečka. Takže ano, jsem nyní umělcem. A současně jsem se osvobodil od toho, abych ignoroval své české kořeny. Stejně jako můj dědeček v posledním týdnu války.

20150505_130046Když se dotknete helmy Matta Konopa, přinese vám to štěstí

Už jsme zmínili, že jste hrál svoji show v zemi svých prarodičů. Jaké to bylo? A přijdete znovu?

Ano, přijedu kdykoli, o to budu požádán! V mém městě, Minneapolis, máme jedno z nejlepších muzeí umění v Americe, sbírka zahrnuje i práce evropských umělců. A je tam jen jeden exponát automobilu. Není to Rolls Royce, Ferrari ani Cadillac. Je to Tatra z roku 1936, české auto, které bylo vyrobené během první republiky. To auto je spojené s mým dědečkem, když byl mladý otec, a s narozením mé matky. Takže nyní je deska vyobrazující mého dědečka na náměstí v Domažlicích a Tatra jen pár mil od mého domova.

A každé jaro, v době, kdy se staví májky a rozkvétají šeříky, opouštím Minneapolis, abych přinesl dědečkův příběh zpět do Čech. Jak se cítím? Tak, že žiju nádherný život. Nyní mám v ČR přátele, kteří mě provází a doprovází k úžasným zážitkům. Když jsem v Česku, vidím ve všem krásu – v architektuře, v krajině, v dlažebních kostkách, v lidech. Stejně jako můj dědeček. Psal zejména o nádherných ženách – a i v tom s ním musím souhlasit. A protože historie Čech je komplikovaná a stejně i český jazyk, vím, že nikdy nevyčerpám bohatství, které na mě v zemi mých předků čeká. Z nějakého důvodu bych taky rád řídil Tatru. Nemám české ručičky, jen těžko přitluču hřebík. Ale snad mám českou duši.

Mám ráda příběhy se šťastným koncem. Ačkoli ten Patrickův ještě neskončil a věřím, že i příští rok najde další zajímavou část do skládanky příběhu svého dědečka, má zatím šťastné intermezzo. Letos – 70 let poté, co Matt Konop osvobodil Domažlice – mu zde byla odhalena bronzová deska. Přináší štěstí. Stačí si jen pohladit Mattovu helmu.

English version

Your show is called Accidental Hero. Your story of searching for your grandpa’s story is full of coincidences. Do you believe in Destiny?

I believe there’s always a lot more going on than what I understand. And every now and then, boom, something jolts me into a different level of awareness of how things are connected. I think most of us are predisposed to like stories with wild coincidences because that’s how we go through life. We think our life is pretty much set, and then a series of doors open and we are changed. Falling in love is like this. So is travel. And by watching a story like the Accidental Hero you’re able to fall in love with a funny but humble character and travel to a different place and time without getting up from your seat.

Could you share with us how it all has begun? What was at the beginning and how it continues?

The show began with a Christmas present. My sister had found my grandfather’s long-forgotten writings about WW II and made copies of what she found. He’d been dead for twenty years and I had long given up on the hope of ever finding out what he had done in the war. Like many soldiers of his era, he didn’t talk about it. And when I was a child this bothered me a lot because I loved war movies and wanted to know if my grandfather was a hero or if he had killed somebody. By the way, that’s one of the reasons why war veterans didn’t talk about it – too many stupid questions. So when I opened my sister’s Christmas gift and started into his stories I couldn’t believe what I read. I sat by myself in the corner of the room, ignoring my family’s Christmas party like an eight year-old who just got the greatest present in the world. And for me, his stories have been the greatest present ever. I’ve been obsessed with it ever since that night ten years ago. Every time I do the story something unusual happens, quite often in the stories people tell me afterwards. The first time I did in in Plzen, a man was waiting for me afterwards with a stack of letters my grandfather had sent to his mother in the 1970s. In the United States, I will hear war stories after the show from WW II veterans or their children. It’s become my favorite part of the show, connecting with the audience afterwards. They bring me the gift of their stories.

Why have you decided to play a show about your grandpa? How has it changed your life?

I became so obsessed with his story that I’d talk about it to just about anyone who’d listen. And usually the person would then say something like, “wow, they should make a movie out of that.” Then I’d say, “yeah, somebody should.” And then one day a voice in my head said, “what are you waiting for?” So it was more like I was told to do a show about him than I decided to do it! Pretty soon, I was trying to write a script about my grandfather’s experiences. Then I read the first draft of the script out loud for a group of about fifty friends. And then I made my first trip to the Czech Republic, and strange coincidences started happening to me just as they had to my grandfather. Upon my return to America people kept asking me to do the show, and I’ve been doing it ever since then. It took about five years and three different directors for me to be able to get the show into the form it is in now.

Could you briefly tell us what is the show about?

My grandfather fought with the US Army across France and Germany in WW II, feeling lucky to make it alive to the end of April, 1945. Then in the last week of the war his story turned from yet another soldier’s tale to something out of a storybook when he was given the assignment to lead the Advance Party of his division to liberate Southern Czechoslovakia. Czech was his first language. He spoke it on a farm in the United States as part of a group of Czech peasant immigrants. In fact, he didn’t learn English until he was six years old and spoke it with a Czech accent. His ability to speak Czech is what got him the dangerous assignment to go behind German lines ahead of the rest of the division to the Czech border. And once at the border, his curiosity propelled him into the land of his grandparents. In fact, the closest Czech town to their camp was the little village of Klenci, the hometown of his mother’s family. He crossed the border into Klenci and stumbled across a meeting of the local resistance. He told them in their language that they were free, much to their delight. He then had them elect their provisional government and he went out and cleared a minefield and began rounding up Nazis. The Czechs of Klenci called him “one of our own” because he spoke the language and had a name common in Chodsko. By the time he got to Domazlice the word had spread about his arrival and they were waiting for him with banners and carried him on their shoulders, calling him “our liberator.” The experience changed my grandfather profoundly. Previously, he knew little of his Czech heritage other than it made him different from other Americans. He wanted to leave his past behind. But in Chodsko, he came face-to-face with who he really was, what it meant to be Czech. This epiphany began a life-long obsession with all things Czech. And now it has extended to me and my yearly visits to Bohemia when the lilacs are in bloom.

How long did it take to you to write the show down? Who were your first audience? What kind of feelings did you have when you first played the show?

It took my six months to write the first draft, and then five years to make it better. The first audience was about fifty friends and family. The first night I did the show, there was a WW II vet in the front row and I could feel the energy pouring from him as I relived my grandfather’s experience on Omaha Beach. The vet had survived Omaha Beach on D-Day, having watched many of his fellow soldiers die around him, friends lost on the first day of combat. I didn’t expect the emotional connection that I felt from him that first night and it taught me to let the emotions of the show flow as they might. The story opens a channel with the audience for all sorts of memories and emotions, and my job is to keep that channel clear. It happened from the very first performance, and continues each time regardless of where I do the show.

You have played your show both in USA and in the Czech Republic. Are the reactions of people different? When?

Americans have only known freedom and most take it for granted. So through my grandfather they are able to make personal what the Czechs experienced in the 20th century, going from Hitler to Communism. They get a different perspective on the meaning of freedom and the sacrifices made in its pursuit. After the shows in America, many in the audience ask about Czech history and want to know more about what it was like not to be free. I tell them the stories my Czech friends have told me, like the family patriarch sent to a German concentration camp, and under Communism how a friend’s father was snatched from his university studies and forced into manual labor. Most Americans are stunned by these tales.

In the Czech Republic, I can feel the audience collectively lean into the story when my grandfather crosses into Czechoslovakia. From that point to the end of the show is just magic with the Czechs, and it impacts my performance. When my grandfather announces the end of the war at the stroke of midnight in Plzen and then sings along with the crowd singing Kde Domov Muy, a song he’d learned as a boy in America, I get rather overwhelmed with the emotion of it. The Czech audience understands the nuance of this scene in a way that Americans do not. It’s the Czech national anthem. It’s their country being liberated. And the audience knows that the freedom celebrated at the end of WW II will only last three years. And the Czechs in the audience know that I know. And I know that they know that I know. And my heart just breaks, because I know that my grandfather didn’t live long enough to see his beloved Bohemia liberated from Communism. I am his eyes and ears in the free Czech Republic. So in that precious scene where I play him announcing the end of the war I feel the bittersweet emotions of the Czech audience as we all stare at the 20th century – the brief freedom, the dashed hopes, the chance to start again. My grandfather came with a conquering army that wasn’t after resources or territory. They came with an idea, and then they left. My country is far from perfect. But I am proud that in 1945 we brought freedom, and in 2015 I again brought a story about freedom. An American audience doesn’t understand this complexity. But the Czechs do. That’s why I keep coming back.

I have seen your show for several times. I love your grandpa’s jokes. They are typically Czech. Do you understand him more after you have met many Czech people and recognized the Czech temperament?

Yes! So many things about him now make sense. The way he kept unwittingly falling into one perilous situation after another, and not realizing it, is apparently classic Czech comedy. And when I was a boy he was quite a clown with me, creating hand puppets that would make fun of my grandmother and other adults in the room. At heart, he was a naughty boy in an old man’s body, which of course I loved. He could play many musical instruments, loved to garden and would walk his dog in the woods – doesn’t that pretty much describe Chodsko? Oh yes, and he liked beer.

How was your relationship with your grandpa? Do you understand him more when you play the show about him?

My relationship was one of awe. I always looked forward to seeing him because he was so entertaining. He ate food that nobody else did. He sang songs that I’d never heard before. He’d make fun of the adults like no other adult ever dared to. And as I’ve done the show and keep getting older myself I’ve come to appreciate the joy he found in simple things like walking in the countryside. He seemed different from anyone I knew, and I think that was from his special connection to my ancestors. He heard, in Czech, their stories of the Old Country. He grew up in a remote American community where everyone spoke Czech. And then he helped bring freedom to the villages of his grandparents. But by the time he was an old man it was all gone. His grandparents had passed away. The community where he grew up no longer spoke Czech. And the Czechs in the Old Country were no longer free. So he wrote about it all, because he’s the only person on the planet who had seen it all. He knew these experiences would die with him if he didn’t write about them. It was almost like he was chosen to tell about it. And I understand that because I feel a similar sense of being chosen to bring this story to life.

You end your show with words “sometimes things skip generation”. What does it mean to you?

He quarreled with his wife and many of his seven children. I remember that at his funeral one of my uncles was staring blankly across the room and then simply said with a sigh, “we just never got along.” When I was writing the script I called my other uncle and asked him if it’d be okay if I mentioned the friction the old man had with his own family. My uncle’s response was, “Pat, you have to tell the truth. It wasn’t a sugar cookie.” So while my grandfather had trouble connecting with his own children, he had no problem connecting with me. I thought he was great. And I was completely unaware of the problems he had with his immediate family. Of course he loved them. But it was complicated. With me, nothing was complicated. The love was as pure as spring water.

You also say at the end of the show that telling grandpa’s story is liberating you. What does freedom/liberation means to you?

I say, “and telling you his story has liberated me,” and it is a little joke to myself. I had never written or performed a one-man show before, but I always thought that I could. I was what one writer calls a “shadow artist,” someone with the soul of an artist but lacking the courage to claim his identity as one. I had spent my career on the business side of show business, raising money to help artists bring their work to the stage while I stayed in the shadows myself. So I wrote that line as a dare to myself to finally become an artist, to realize my destiny. I didn’t know if it would come true or not, so I didn’t tell anyone what the line meant. But every time I say it, which is the second-last line of the show, I look at the audience and think about how grateful I am that my grandfather’s story has indeed freed me from the shadows. I’m an artist. Thanks grandpa. And this identity has taken me all kinds of places I’d never otherwise see. For instance, eight years ago I made my first trip to the Czech Republic so I could walk in my grandfather’s footsteps. When we were in Prague a voice inside me said, “you’ll do the show here someday.” And I have. Then when we were at the Patton Memorial in Plzen the voice said, “and you’ll do it here too.” And I have. When we were in Domazlice the voice said it again, and not only have I done the show in Domazlice but now there’s a bronze plaque to my grandfather hanging in the main square. So yes, I’m now an artist. But I’ve also been liberated from my own ignorance about my Czech heritage, much like my grandfather was the last week of the war.

You played the show in your great-grandparents’ land. How did you feel? Do you plan to come again?

Yes, I will come as often as I am asked! In my city, Minneapolis, we have one of the best art museums in America, a collection that includes works by all of the great European masters. But there is only one automobile on display in our museum and it’s not a Rolls Royce, nor a Ferrari, nor a Cadillac. It’s a 1936 Tatra, a Czech car made by Czech hands during the glorious flowering of the First Republic. That car also coincided with my grandfather as a young father, and with my mother’s birth. So now, my grandfather’s image is on a plaque on the side of a building in Domazlice, and the Tatra is on display a few miles from my home. And each spring as the May Poles rise and the lilacs bloom, I get to leave Minneapolis to bring my grandfather’s story back to Bohemia. How do I feel about that? Like I’m living a charmed life. I now have dear Czech friends who guide me to amazing experiences. When I’m in Cesky, I see beauty everywhere — in the architecture, the countryside, the cobblestones and the people. So did my grandfather. He wrote particularly about how beautiful the women are, and I have to agree. And because the history is complicated and the language nuanced, I know I’ll never exhaust the riches waiting for me in the land of my ancestors. For example, at some point I’d like to ride in a Tatra. I don’t have Czech Hands – I can barely hammer a nail. But perhaps I have a Czech Soul.

Foto: Archiv Patricka Dewane

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *