Podobný „prožitek“ máme určitě téměř všichni. Až když je „po všem“, víme „přesně“, co jsme měli udělat, co a jak říct, na co se zeptat… A právě v této souvislosti mě napadá, že bytostnou POTŘEBU PTÁT SE jsme měli v sobě už jako děti… Úplně samozřejmě. A nemívali jsme žádný „blok“ vyjádřit ji. Cítili jsme, intuitivně, že to je pro naše příští dobro. (Alespoň většinou to tak i bylo.) Proč se tedy, jako dospělí, tak často nedobereme na své otázky (položime-li je vůbec) uspokojivých a hlavně dostatečných odpovědi?
Verbální komunikace je jistě základní dorozumívací prostředek mezi námi – lidmi Potřebujeme s druhými mluvit, abycho zjistili, co zjistit chceme, co potřebujeme vědět. Navazujeme tak vztahy s ostatními. Někdy si potřebujeme jen tak popovídat, jindy toužíme někomu naslouchat, a někdy jindy i mlčení (třeba s někým…!) je kom unikace…
Potřeba komunikovat
Stává se ale, že se o komunikaci (v tom běžném slova smyslu) pokoušíme marně. Naší konkrétní momentální potřebě komunikovat totiž „protistrana“ nevychází vstříc. Protože to pro ni buď není důležité – anebo mnohem méně než pro nás. Ale nazývejme v ěci jejich pravými jmény… Na mysli teď mám naši potřebu komunikovat konkrétně s těmi, kteří „vědí“ v dané situaci ( v situaci pro nás často zásadní) z „podstaty věci“ více než my… ( Bývá to třeba na úřadech, v ordinacích lékařů, ve škole …) Máme většinou svoji vlastní zkušenost s ne vždy zcela uspokojivou podobou (výsledkem ) této konkrétní „komunikace“ : druhý (a všechny další naše dotazy) bývají nejednou – z pohledu naší „protistrany“ – navíc. Nadbytečné. Netrpělivost (nebo neochota) dotazovaného je zjevná. A není obvykle nikdo další (jiný), který by ho v odpovědi na náš dotaz mohl zastoupit…
Kde se stala chyba?
Proč váháme – proč se někdy dokonce i ostýcháme – žádat to, na co máme (z dané situace plynoucí) právo? Proč se nám ne vždy dostane očekávané rady , empatie nebo třeba jen obyčejné vysvětlení, zdůvodnění, „zasvěcení“… ? Proč… ? Protože jsme to dopustili. My sami. Vážíme často (někteří vždycky!) „slovo navíc“ – z „obavy“, abychom se nesetkali s nevítanou nevstřícností, abychom třeba (nedej bože!) nezdržovali – a nebyli následně umlčeni, stroze odmítnuti – „odbyti“. I když se v ten moment jedná vesměs o potřebu znát souvislosti týkající se nás samotných (nebo našich blízkých – dětí, rodičů, prarodičů…), tváří v tvář úřadům i „úřadům“ váháme… A úřady i „uřady“ se „naoplátku“ mnohdy (ne vždycky, samozřejmě…!) tváří, jakoby se nejednalo o nic „pozornostihodného“ – když se jedná „JEN“(!) o nás… JEN o naše práva a možnosti, JEN o naše zdraví, JEN o naše děti… JEN. A proto z toho zjevně usuzují , že je JEN na nich, JAK a JAKÉ (JAK obšírné)odpovědi, informace nebo zdůvodnění se nám od nich v danou chvíli dostane…
Co můžeme udělat pro to, aby se nám odpovědí dostávalo?
Zdánlivě je to velmi prosté. Nenecha t se „umlčet“ nevstřícným postojem těch, kteří nám odpovědi poskytnout mohou – a měli by. Nenechat se umlčet tím, že se s námi ten či onen „kompetentní“ „ moc nebaví“… Chtít vědět (znát), co si myslíme, že vědět (znát) potřebujeme(a chceme). A nenechat se odradit ani dlouhou frontou dalších čekajících. Za informace, po kterých „prahneme“, je totiž někdo (často i celkem dobře) placený. Proto má „kolonku“ <odpov ídat> (t.j. dostatečně s námi komunikovat) normálně v náplni své práce. A pokud si svoji práci usnadňuje tím, že komunikaci s tzv. „laickou veřejností“ omezuje na minimum ( úředník, lékař nebo třeba učitel – to v uvedených souvislostech není vůbec podstatné…), pak zřejmě svoji „práci“ nedělá úplně dobře. Jinak by totiž věděl(chápal), že odpověďmi na dotaz (ze svého „oboru“) neposkytuje žádný „nadstandard“, ale normální očekávanou (běžně žádanou a žádoucí!)„službu“.
Své možnosti i omezení musíme znát
Že Vám je nepříjemné „doprošovat se“? Že nelze nepostřehnout netrpělivé „stepování“ ve chvíli, kdy se snažíte dobrat odpovědi na svoji otázku a tázaný by už nejraději viděl vaše záda a paty? Ten pocit znám taky . Ale současně vím z vlastní zkušenosti i to, že je třeba trvat si na svém. Prostě: chtít vědět a odpovědi se také dočkat… Asi to jinak totiž nepůjde… Napadá mě jeden vcelku „banální“, zato dostatečně názorný, příklad za všechny : Když si např. váš stomatolog „usmyslí“, že vám zub spravovat nebude (protože by to bylo příliš „pracné“), a začne vám beze slova(!) zub brousit za účelem nasazení korunky, neuděláte s tím už nic. Budete mít prostě o vlastní zub méně. To je určtě škoda.
A přitom byste třeba mohli mít ještě dlouhá léta kus zubu svého původního, pouze kousek tzv. dostavěn – a na definitivní pryskyřici (konečné řešení!) byste si mohli ještě nějaký ten čas „počkat“… To mohlo být ovšem realizovatelné za předpokladu, že by byl býval váš lékař uznal za „vhodné“ konzultovat „osud“ VAŠEHO zubu S VÁMI. Že by nerozhodl o vás – bez vás. Jenomže – stává se… ! Proč? Jak už jsem napsala – protože jsme to dopustili. Protože to dopouštíme. V slepé důvěře v to, že odborníci dělají, co je v danou chvíli potřebné, nezbytné a žádoucí, to, co je možné….Jenže – vždycky (téměř vždycky) bývá těch možností více. A pokud se jedná o nás, vždycky bychom měli mít my možnost (právo!) volby. My sami, za sebe – protože volíme , především!, pro seb e… Je to přece v daný čas naše životní situace, naše zdraví, jedná se v tu chvíli o naše blízké. A proto to, co si do svého života (více neb o méně „dobrovolně“) „vpustíme“, to tam taky budeme mít…
Nenechat o sobě rozhodovat jiné
To se mi zdá úplně normální. Normální – a morální.
A proto zkusme svůj případný – nevstřícností jiných nejednou (přiznejme si to!) vytvořený „blok“ – zase ( a jednou provždy)překonat. Čím více prostoru pro případné nezodpovězené (nebo jen částečně zodpovězené) otázky přece sami ponecháme (tím, že si třeba netroufneme ptát se…), tím méně se dozvíme. Ke své vlastní škodě. A co když právě o to jde? Neptat se a vejít se (z pohledu směrem k nám ! ) – co nejpohodlněji a hlavně rychle(!) – do „odškrtnutých“ kolonek. Jako včera, jako kdysi, dávno… Tak proč ne i dnes, že? Dá se to obvykle docela snadno „zařídit“. Je to přece tak jednoduché…!
Autorkou článku je Jarmila Jiráková.
