Muž a domácí práce

Už si přesně nemapamatuju ta čísla, ale z nějakého průzkumu zase vyšlo, že ženy doma jedou druhou pracovní směnu, zatímco muži ne. Jak je to u vás? Pomáhá vám muž dostatečně? Když uvaříte, zvedne se sám od sebe ze židle a umyje nádobí? Nebo máte tradiční domácnost, kde váš muž požaduje stoprocentní servis, protože on chodí do práce, zatímco vy jste doma na mateřské?

Ve svém okolí mám celou řadu různě zařízených domácností. Jedna známá si vzala asi o deset let staršího muže, který vydělává slušné peníze. Postavil dům, zabezpečil rodinu… Ona je už pár let na mateřské, dostává kapesné, které si může víceméně svobodně utratit (na zvláštní papírek píše za co). Vaří, uklízí, pere, žehlí košile, seká zahradu – prostě poskytuje stoprocentní a precizní servis své rodině a dětem. A najde si čas, aby se hezky upravila a oblékla. Třeba před tím, než zasedne ke společné večeři.

Na druhé straně přibývá mladých rodin, kde se muž a žena dělí o domácí práce. Všimněte si třeba, kolik mladých mužů vozí (sami) kočárek. Třeba proto, že maminka si odskočila zacvičit, na přednášku nebo vyřídit nějakou pracovní záležitost. Abych nechodila daleko, u nás prádlo pere ten, kdo si dřív všimne, že koš přetéká. Většinou vařím a můj muž umývá nádobí. Když se vrhnu na uklízení, bez okolků ho požádám, aby mi pomohl. Na zahradě se taky podělíme o práce, zahradničím, zatímco on třeba poseká trávu nebo vyspraví, co je třeba.

Který model je správný? Dřív bych radikálně tvrdila, že ten druhý. Dnes budu umírněnější – přece takový, kde jsou oba spokojeni! Pokud ženu naplňuje být „manželkou na plný úvazek“, ať jí je! Bez posměšků a úšklebků. Když ale žena touží po jiném naplnění – třeba v rámci své profese a domácnost není jejím jediným koníčkem, rozhodně uvítá pomoc svého muže.

Stydlivost při domácích pracích stranou

Někteří muži v mém okolí bez potíží přiznají, že doma pomáhají – vysávají, utřou prach, vydrhnou WC. Jiní podobné práce občas také provádí, ale ještě se stydí to přiznat. A není divu. Vždyť tradiční rozdělení rolí stále přetrvává. Vždyť ještě naši dědečkové (a ve většině případů i tatínkové) byli vychováváni v jasných škatulkách: žena = domácnost, muž = kariéra.

Když si list po listu obracím stránky starých časopisů, občas objevím zajímavé články. Jeden z nich nese titulek „Muž a domácí práce“. Mimo jiné popisuje, jak složité to muži ve třicátých letech minulého století měli, pokud žili sami.

Znám výtečného doktora, svobodného, který se nežinýruje prášit svoje koberce. V domě platí za podivína, blázna, chudáka, který nemá na posluhovačku a společensky nemožného člověka který – považte! – by si snad uměl umýt sám podlahu! A zatím je to veliká švanda pro něho a zároveň trochu tělocviku, který má i praktický účel. Milý doktor říká, že má k věcem jaksi bližší poměr. Dodnes se dívá ona společnost na lidi, kteří si nosí sami uhlí ze sklepa, jako na chudáky a nikdo vám při vynášení popela neřekne „má poklona“ – nýbrž jen „maucta! – a s tónem, dávajícím tušit ohromnou propast mezi vámi a dotyčným,“ napsala jedna z autorek časopisu Hvězda.

A vyprávěla dál: „I muži sami dívají se na své zametající kamarády jako na ubohé oběti bídy nebo špatného manželství, žití pod pantoflem. Jaká to stará, banální a hloupá fráze: Vezměte si milí páni, svoji aktovku a jděte si do ní nakupovat: chléb, cukr, máslo, vajíčka apod. A hned se v krámě hihňají sedmnáctiletí vrabci a přijdete-li večer do uzenářství koupit kotlet na smažení, vyptávají se vás, děláte-li si to sami a mluví s vámi jako s tím nejnaivnějším hošíčkem na světě.“

Dědečkové pokrokáři

Neměli to ti naši dědečkové nebo pradědečkové jednoduché, když se rozhodli žít sami a většinu domácích prací si vykonávat svépomocí. Byli vskutku revolucionáři. Dnes už se nikdo nepodivuje tomu, že mladý muž nakupuje kotletu pro jednoho (dokonce v supermarketech s tím, jak přibývá singles, balí kotlety pěkně po jedné).

Ve svém okolí má hodně mužů (mladých, starších, rozvedených…), kterým nezbývá nic jiného než si občas uvařit, vyprat, uklidit. Většinou se na ně už nikdo nedivá jako na „chudáčky“, spíš jako na ty, co to taky zvládli.

Autorkou článku je Jana Poncarová.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *