Když zmizí Slunce, musíme ho nejdříve najít sami v sobě, aby opět vyšlo.

Nad ulicemi, kde auta spěchala a lidé klopýtali, se vznášel dusivý šedivý opar. Byl hutný, neprostupný a dráždil zrak i plíce. Chvílemi se zdálo, že nebe klesne ještě níž a pohltí ten neutuchající blázinec dunících výfuků, matek popohánějících děti a manažerů živě gestikulujících při vyřizování nekonečných telefonátů. Kupovité mraky byly nacucané něčím podivným. Ale sníh to nebyl. Letos ještě nepadal. Zoufalých lidí v ulicích přibývalo. Přiblížila se poslední adventní neděle. Všude svítila umělá vánoční světýlka a výlohy obchodů se předháněly v kýčovité výzdobě, která vyšla z módy ještě dřív, než do ní vešla.

Lucie otevřela prosklené dveře velké administrativní budovy a vyšla na ulici. Nadechla se chladného vzduchu – toho, který zrovna vydechla projíždějící auta a jenž byl lehce okořeněn vůní linoucí se z nedalekého stánku s kebabem. I přes to se na ten moment těšila celou pracovní dobu, kdy se unaveně skláněla nad monitorem počítače. Ve vydýchané kanceláři jí dělaly společnost zářivky, centrální vytápění a štěbetající kolegyně. Tohle byla docela příjemná změna. Konečně alespoň špetka svobody.

Narovnala se. Pár dní volna přijde vhod. Pár dní bez města, semaforů, aut, lidí, kterým před očima blikají nevyřízené úkoly, resty, domácí práce… Seznam věcí, které musí zvládnout, jinak budou nedokonalí! A to se přece ve společnosti trestá. Přinejmenším pohrdavým pohledem. Těšila se na těch pár dní, kdy bude blízko lesa. V chaloupce, kde v kamnech hoří dříví a ohřívá se šípkový čaj. Světnice bude zase vonět čerstvě vydrhnutou podlahou, jehličím a perníčky… Nemohla se dočkat. Už jen pár hodin a bude ve svém malém ráji.

Obloukem se vyhnula přeplněnému supermarketu. Dvě ženy se hádaly ve frontě u pokladny. Hysterická matka napomínala vztekající se dítě. Žena nadávala muži, že nešikovně veze vozík a že ty láhve sektu, který byl v akci, rozbije ještě dřív, než dojedou domů. Lucie koupila chléb v malé pekárně na rohu rušné a o něco klidnější ulice. Brambory a jablka jsou ve sklepě, kapra pořídí u místního rybáře. Nic víc ke spokojenosti potřebovat nebudou.

Otevřela dveře panelového bytu. „Ahoj, jsem doma,“ zavolala, když vstupovala do chodby. „Ahoj,“ přivítal jí muž polibkem. „Právě jsem dobalil. Zítra ráno hned pojedeme,“ hlásil. Lucie se usmála. Věděla, že se oba nemůžou dočkat. Jako když děti vyhlížejí Ježíška.

Nevlídno i za městem

Ani druhý den se obloha nevyjasnila. Naopak. Oblaka visela tíživě z nebe. Po Slunci ani památky. Jak dlouho už nevyšlo? Týdny? Měsíce? Pořád jen ten těžký a dusivý opar. Nezmizel, ani když vyjeli za město. Příroda se mračila. Všude kralovala šedá barva a nevlídno. Přepadla ji úzkost. Poznala to podle svírajícího pocitu kolem plic. V takovou chvíli se nemohla nadechnout dosyta. „Všiml sis? Je ošklivě. Podívej se na ten divný opar. Jako by byla i přes den tma,“ obrátila se na muže, který s lehkostí otáčel volantem a tvářil se i přes nepřízeň počasí spokojeně. „Máš pravdu, je to zvláštní,“ pokrčil rameny a hned se usmál: „Pustíme si alespoň něco veselého. Vyber nějaké pěkné cédéčko.“

Za chvíli se před nimi otevřela venkovská krajina v plné své kráse. Cesty se vinuly mezi odpočívajícími poli, aby je za okamžik vystřídal les. Co chvíli ale Luciin pohled odbíhal ke kopcům s tmavě zelenými stromy, které se rýsovaly v dálce.

Konečně dojeli. Lucie hbitě vystoupila z auta a protáhla se. Labužnicky nadechla vzduch. Byl svěžejší než ve městě. Ale i přesto to nebylo ono. Pohlédla na oblohu. Nezdravě šedé mraky snad každou chvíli spadnou z nebe a pohltí je do svých temných útrob. „Je to opravdu divný,“ pomyslela si a koutkem oka pozorovala svého muže, jak vynáší do chalupy zavazadla. I jemu se zračil na tváři zvláštní smutek a nepokoj. Jakoby jeho typickou veselost vysálo to nepříjemné klima. Za chvíli už topili v kamnech a vařili si čaj. K večeři si připravili jen chléb se sýrem. Když dojedli, byla Lucie jako na trní. „Zajdu ke starý Matouškový,“ řekla a přehodila si přes sebe starou bundu. „Budu za chvíli zpátky,“ otočila se ještě ve dveřích.

Jdi a najdeš

Přeběhla přes tichou náves malé vesničky a u kapličky zatočila doleva, aby pokračovala po blátivé polní cestě. V dálce už viděla mihotavé světýlko staré chalupy. Zaklepala. Nikdo jí neotvíral a tak vzala za kliku. Ve tmavé chodbě, kde se mísila vůně jablek a zatuchlé vlhkosti, nahmatala kliku od dveří vedoucích do sednice. Dýchlo na ní teplo. V kamnech to zapraskalo. Na malé stoličce seděla bába Matoušková a ve světnici voněl bylinkový čaj. „Už jste přijeli? Vítejte,“ usmála se žena. „Dáš si čaj, viď. Zima sice žádná není, ale přijde vhod,“ a už nalívala hrnek. Lucie si sedla za velký starý stůl s různými rýhami, které byly jako vrásky na stařenině obličeji. Napila se voňavého nálevu. Poznala meduňku.

„Paní Matoušková,“ začala Lucie pomalu, „Nezdá se vám to počasí zvláštní?“

„To bych řekla. Slunce se na nás zlobí, jak se zdá. Přikrylo se mraky. Stejně jako my se někdy zachumláme do peřin, když trucujeme,“ odpověděla stará žena.

„Proč si myslíte, že to tak je?“

„Podívej se kolem sebe. Lidi jakoby zkameněli. Jsou zahledění sami do sebe a hledají mamon. Pozlátka. Zlatý nátěr, kterým přikrývají své potíže, nepříjemné pocity, nedůvěru sama v sebe a starosti. Přestali vnímat krásu kolem sebe i uvnitř svého nitra. Jsou zaslepení vlastní důležitostí. Slunce to vidí a zlobí se. Vždyť jsme taky trochu jeho děti. Každý v sobě neseme malé sluníčko. Ale lesk peněz a moci to naše vnitřní světýlko zabíjí. Když s tím něco neuděláme, možná už nás nikdy nezahřeje, možná už bude jenom tma. Ta bude odrážet temnotu, kterou máme uvnitř,“ domluvila a v stále svěžích očích se jí zvláštně zalesklo. Oči té staré ženy Lucii vždy fascinovaly. Neznala druhé takové.

Lucie se otřásla vnitřním chladem a pulsujícím neklidem.

„Máš strach?“ všimla si Matoušková.

„Ano. Mám,“ Lucie sklopila oči, pohladila jednu velkou rýhu ve stole a pomalu usrkla čaj. „Co se s tím dá dělat?“

„Není to tak těžké, jak by se mohlo zdát. Kdyby každý našel znovu své vnitřní světlo, energii, lásku a důvěrou…“

„To bude náročný úkol,“ vyhrkla Lucie a uvědomila si, že i ona občas podléhá osobní důležitosti, bojuje se závistí, touhou po lepším materiálním zázemí. Že i ona, ačkoli si dává pozor, je občas v kolotoči složenek, reklam, facebooku… To vše otupuje její mysl i duši. Dopila čaj a pomalu se zvedala k odchodu.

„Není to marné,“ zadržela jí bába Matoušková, která jakoby četla její myšlenky. „To uhasínající světýlko je možné povzbudit, aby zase zahořelo silným a zářivým plamenem. Stačí, když začneš u sebe a můžeš prolomit ten kruh. Všechno se vším souvisí, vždyť víš. Když by ses nebála, mohla bys pro sebe i ostatní udělat hodně. Jak bych ti to jen řekla – u někoho se začít musí a když budeš mít silné vnitřní světýlko, můžeš ho předávat dál,“ zamrkala na Lucii a usmála se.

Lucie se podívala do očí té staré ženy a pocítila velký obdiv i úctu. Hořel v nich krásný plamen moudrosti, klidu a důvěry. Bylo jasné, že její vnitřní plamen neuhasl.

„Co bych pro to měla udělat?“ nadechla se Lucie.

„No jestli se ti bude chtít… Já už jsem na tu cestu přece jen stará. Ale každý rok jsem chodila vítat Slunce, které se k nám vrací v tuhle dobu, na nejvyšší kopec,“ pokynula hlavou k oknu, kde tušila malebný a krásně klenutý kopec, který zdálky připomínal ňadro mladé ženy. „Znáš to tady dobře. Nahoře najdeš skálu. Tam je vhodné místo pro to, abys zapálila oheň a přidala do něho tohle koření. Zavřeš přitom oči a sestoupíš hluboko do svého nitra, kde najdeš svůj plamínek. Cítím, že tvoje vnitřní Slunce ještě nevyhaslo. Je ale důležité, abys nahoru vyšla právě o zítřejší půlnoci, která se překlene v den, kdy se vrací Slunce,“ vysvětlila stařena a podala Lucii bylinky v plátěném pytlíku.

Lucii se rozbušilo srdce. Vzala si od staré ženy byliny a přivoněla k nim. Poznala měsíček a svatojánské koření, ale zbytek byly nějaké vzácné rostliny, na jejichž původ se neptala. „Cestou mysli jen na přítomný okamžik a vše bude dobré,“ řekla jí ještě ve dveřích Matoušková.

Dokážu to

Cestou zpátky se Lucie začala těšit na nové dobrodružství. Pocítila klidné a radostné očekávání. Ten pocit milovala. Vrátil jí zpátky do dětství. Tehdy stáli s bratrem u balkonu a pozorovali tmu. Tolik se těšili. Vždyť přiletí Ježíšek! Rodiče mezitím chystali dárky. A najednou přes zábradlí ladně sestoupila krásná bytost – celá bílá, velké křídlo pokryté peřím. Po letech si o všem s bratrem promluvili. Tu nádhernou bytost – snad anděla – viděli oba. Bylo to tak přirozené….

A už zítra možná zažije něco podobného. Půjde sama tmavým lesem. Půjde a bude hledat světlo ve tmě.

Druhý den začal poklidně. S mužem připravili vánoční výzdobu. Okenice vystlali chvojím, nad stůl zavěsili jednoduchý věnec zdobený červenou mašlí. Stromek už stál v rohu světnice a zkrášlovali ho slaměné ozdoby, červené pentle, perníčky, jablíčka a oříšky. Den rychle utekl a brzy se setmělo. Lucie začala přemýšlet nad svým nočním dobrodružstvím. Kdyby se zmínila před mužem, chtěl by jí doprovodit. Ale to nešlo. Musí sama. S láskou na něho pohlédla. Když šel do kůlny, aby naplnil koš dřevem, rychle si do předsíně přichystala baterku, sirky a bylinky. Přiložili ještě jednou do kamen a šli brzy spát. Za chvíli slyšela, jak oddechuje. Pomalinku se zvedala z postele. Je to zvláštní, jak je ve tmě každý zvuk tisíckrát silnější než ve dne. Podlaha zapraskala. Na polštář pro jistotu ještě položila stručné vysvětlení. To kdyby se v noci probudil a hledal ji. Věděla, že až se vrátí, vše mu poví. Milovali se. Hluboce a opravdově.

Krok a ticho

Vyšla po špičkách do předsíně. Popaměti sáhla po bundě, na hlavu si nasadila huňatou čepici a nadechla se. Kráčela polní cestou k lesíku. Tma zhoustla, jakmile se ocitla mezi prvními stromy. Mech byl měkounký a všude se rozprostíralo ticho. Svítila si baterkou přímo před sebe. Kolikrát tudy šla za světla. Třeba v létě na borůvky… Ale teď bylo vše tak jiné. Co kdyby nastala skutečně navždy nekonečná tma? Samota a neprostupná temnota jí tížily. Nesmí propadnout strachu. Dýchala pravidelně chladný vzduch. Vzpomněla si na starou Matouškovou a začala se soustředit jen na své kroky. Jde. Slyšela svá chodidla, jak se v pravidelných intervalech dotýkají země. Vnímala své kroky. Právě teď. Ticho. Krok. Ticho. Krok. V tom uslyšela ještě jiné kroky. Ladnější a jemnější. Ohlédla se. U stromu stála nádherná srna. Dívaly se na sebe – Lucie trochu užasle, srna moudře a uličnicky. Velké hnědé oči ve tmě zářily. Rozprostíraly se v nich požehnání a klid. Ty oči. Znala je. Byly to přece oči… Ale ne. Musí se soustředit na to, že jde. Teď. Tady. V lese. Srna lehce pokynula hlavou na znamení souhlasu a zmizela ve křoví.

Už se blížila. Ještě překonat ty kulaté balvany a strmě vystoupat až na vrchol. Prý tady kdysi bývalo keltské hradiště. A v tu chvíli si to uvědomila. Oslava Slunovratu. Je možné, že tady teď ona sama bude slavit návrat Slunce? Poslala pochyby i strach, které jí dýchaly na záda, pryč. Byla na vrcholu. Cítila blízkost nebe. Kdyby se snad trochu natáhla, dotkla by se těch těžkých oblak, která přirozeně souzněla s tmou.

Posbírala kolem sebe několik větviček, větších klacíků a chrastí. Připravila malou hranici a s odstupem sledovala sama sebe, jak rozdělává ohýnek. Dřevo se rozhořelo hned napoprvé. Příjemné světlo a teplo zalilo do té doby studené a temné okolí. Takhle to je se světlem. Potřebuje tmu, aby zářilo. Tma zase potřebuje světlo, jinak by ztratila svůj smysl bytí. Jedno bez druhého nemohou být.

Usedla k ohni a přihodila hrst bylinek. Ucítila jejich uklidňující vůni a zavřela s důvěrou oči. Nořila se hluboko do svého nitra. V tom vnitřním zrakem zahlédla srnu. Ta jí pokynula, aby nasedla. Rozběhla se s ní. Ale to už se nohy srny nedotýkaly země. Vznášely se nad lesem, vznášely se ještě výš a výš. Prolomily hustou hradbu šedých oblak a uviděly modré nebe. V tom Lucie na tváři ucítila šimrání slunečních paprsků. Ten slastný a ničím nenahraditelný pocit. Radost prostoupila celým jejím tělem a hřejivé teplo se rozlévalo do každé buňky. Viděla sama sebe, jak tančí na rozkvetlé louce. Kolem ve vzduchu vesele poletují modří motýlci. Kochala se pohledem na ně, voněla k lučnímu kvítí. Celým tělem nechala prostupovat světlo. Slunce totiž stálo vysoko na obloze, usmívalo se, zářilo a ukazovalo se v celé své kráse. Lucie se Sluncem souzněla. Byly jedním.

Slunce je zpět

Nadechla se, sklopila hlavu a otevřela pomalu oči. Oheň už dávno uhasl. Kolem ale bylo teplo a radost. Tma zvolna ustupovala. Svítalo. Pohledem se rozloučila s okolní rozespalou přírodou a plná energie utíkala dolů. Přeskakovala kořeny a dýchala svěží vzduch, který je ráno cítit jen v lese. A s každým výdechem odcházel zbytek pocitů, které v ní ještě zůstaly: strach, obavy, napětí… Vyčistila si plíce i mysl a její tělo i duše se vznášely. Jakoby se znovu narodila. Čistá, svěží, plná radosti a očekávání.

Zastavila se až u chalupy staré Matouškové. Stařena už čekala na zápraží a usmívala se. V tu chvíli si Lucie byla jistá. Ano, byly to ty oči. Chvíli se na sebe dívaly. Jen tak, beze slova. Jako se v noci dívala do očí té srny. Někdy je lepší nemluvit. Někdy je lepší místo slova věnovat úsměv. A tak jedna ve druhé rozdmýchávaly vnitřní ohýnky, žhnoucí sluníčka. A Slunce mezitím vystupovalo nad vrcholky stromů a červánky se rozplývaly v nádhernou modř.

Radostné vánoční svátky!

Přeje Jana Poncarová.