Musím se s vámi podělit s takovou příhodu ze života, kterou možná zažil každý z nás. Tématem dnešního článku je vyklízení starých věcí po mnoha letech. Ráda bych se s vámi zamyslela nad tím, proč starší ročníky mají oblibu ve skladování věcí a schovávání pro další generace.
Aktuálně může být pro někoho zajímavá doba minimalismu, která tomuto skladování neodporuje, nicméně opravdu potřebujeme od prarodičů dostat 5 zcela nových sad talířů se zlatým lemem?
Každého v životě nemine vyklízení domu či bytu, ve kterém bydleli prarodiče a za svůj život byli schopni nahromadit nespočet věcí s unikátním příběhem. I u nás tomu je tak. O to zajímavější je, když vyklízení děláte v našem případě s babičkou a posloucháte u toho věty typu: „to bylo drahé, stálo to 200 Kč“ nebo „tohle si kupovaly všechny holky v práci, tak jsem si to koupila taky“ nebo „noo, ale to nebylo k sehnání“ apod. Některé úklidy se neobejdou ani bez hlasitější výměny názorů, kdy to stojí opravdu velké nervy, ale nakonec vám babička mezi 4 očima řekne, že i když je jí to líto, tak je ráda, že ty věci jsou pryč…
Doba, ve které babička žila
Pojďme na to od začátku. Moje babička se narodila ve 40. letech 20. století. Jako dítě si prožila dobu po druhé světové válce (to už si i trochu pamatuje). V období války byla ještě mimino. Zažila několik režimů, několik odlišných dob, období nedostatku i dostatku, období demokracie. Když to tu tak vypisuji, tak toho zažila hodně a vlastně obdivuji to, že je to stále moderní „čupr babka“, která se v rámci možností se všemi změnami uměla vyrovnat. Každá doba nese své, každá doba je něčím komplikovaná. Babička vyrůstala v neucelené rodině se starší mamkou. Moje prababička měla mou babičku přibližně ve 40 letech, což je na tu dobu velmi vysoký věk. Jako dítě si zažila skromný život. Často vzpomíná, jak její mamka po nocích šila (byla to švadlena), aby uživila rodinu. O taťkovi babička nikdy nemluvila.
Ani nevím, jak přesně se moje babička seznámila s mým dědou a možná by to bylo na další povídání, tak rovnou skočíme do období, kdy byla v očekávání. V té době nevěděla, zda její manžel neemigruje a nezůstane v cizině, takže stejně jako v našich životech panuje nejistota, tak i u ní se musela s nejistotou vyrovnávat. Ze vzpomínání babičky vím, že před příchodem komunismu s dědou procestovali Evropu, viděli spoustu pěkných míst a zažili spoustu dobrodružství. S příchodem komunismu se dost věcí omezilo včetně cestování. Nebylo to již tak snadné. I tak jezdili stanovat do Jugoslávie, a to už jako vícečlenná rodina. Domluvili se cizími jazyky (tenkrát vládla nejspíš němčina a ruština) a užívali si života, tak jak v jejich době mohli. Často navštěvovali nejbližší rodinu, kdy kromě skvělého času dostali i velkou výslužku různých věcí a jídla domů.
Kupovaní věcí za nějakým účelem a vztah k věcem
Tím se oslím můstkem dostávám právě k dnešnímu tématu. Při vyklízení je velmi těžké se vzdát věcí, ke kterým máme nějaký vztah nebo se k nim vztahují hezké vzpomínky nebo jsme je kupovali za nějakým účelem („až bude vnučka velká“). Myslím, že každý dokáže pochopit tyto důvody. Nějaký hrneček jste dostali od nejlepší kamarádky nebo oblečení po svém dítěti, které už je ale dospělé apod. V každém případě by tyto věci měly mít své využití. Pokud jej nemají a pouze leží zabalené v krabici na půdě, pravděpodobně si na ně nikdo nevzpomene a nemá smysl je mít dál.
Schovávání věcí pro další generace
Schovávat věci pro další generace je moc milé gesto, ale na dnešní zrychlenou dobu se tolik nehodí. Pokud zrovna nevyznáváte minimalismus, nepodporujete myšlenku, že dříve byly kvalitnější věci nebo prostě nejste milovník retro kousků, tak je vám taková věc k ničemu, a to i když je věc nová a bylo to myšleno dobře. Určitě se vám stalo, že babička v dobré víře schovala sady talířů se zlatým lemem (nebo něco podobného), které nelze používat v mikrovlnce a vy pro ně tím pádem nemáte využití. Máte možnost talíře prodat a za utržené peníze si pořídit vhodnější sadu. Co by v této situaci mohlo potěšit druhého? Stačí mu říct, že za utržené peníze jste si koupili něco jiného (co konkrétně). A nebojte se to podat takto: „babi, tyhle hrnečky jsem si koupila za peníze od tebe, tak mi tě připomínají, mám z toho radost“.
Citová vazba na nějaký předmět
Lidé věci skladují i proto, že k nim mají citovou vazbu. Je to těžké. Musíme začít u uvědomění si a poté najít pro danou věc větší smysl. Mě například zahřeje u srdce, když mou oblíbenou věc vidím používat někoho jiného, kdo v ní našel větší využití než já. Mně se věc mohla jen tak povalovat na poličce a pro jiného je pokladem. Co by mi ale bylo líto, kdyby daná věc putovala do koše. Jak to teda udělat s věcmi babičky, mezi kterými naleznete opravdu spoustu věcí na vyhození? Tím myslím, že už se je pravděpodobně nepodaří ani prodat. Naštěstí je naše babička velmi praktická žena, že jí můžeme naznačit, že jednou (až mezi námi nebude), budeme muset stejně věci vyklidit a že stejně nejspíš skončí v koši. A i když to není vždy lehké mluvit o takových věcech, všechny nás to vlastně pojí dohromady.
Jak byste takové situace řešili s vy? Je vůbec možné, takové téma s Vašimi prarodiči otevřít? Urazí se nebo neurazí? Co mohu na závěr poradit, tak vždy zůstaňte ve věcné rovině. Emoce a city sem nepatří. Někdy to bude velmi náročné, ale nakonec se vám to vyplatí a všechny strany budou spokojené.
Foto: pixabay.com. Děkujeme za poskytnutí obrázku zdarma, celý zdroj je pod tímto odkazem.
One thought on “„Krámování“ aneb nekončící úklid?”