Občas se ocitnu ve zvláštní společnosti. Sedí se u stolu, popíjí se pivo, víno nebo míchané nápoje, někdy se něco pojí a mezitím se soutěží. Slova lítají vzduchem. Jsou nenápadná, ale přesto volená s jasným účelem. Zamířit. Zasáhnout cíl. Skórovat. I když decentně, jakoby náhodou.
Možná se to stalo i vám. Třeba to proběhlo nějak takhle. Sešly jste se, abyste si užily takový ten holčičí večer. Každá jste oblékla pěkné šaty, sladila jste kabelku a boty, nalíčila jste se, promyšleně jste se ozdobila doplňky. A nenuceně vešla do restaurace, kde se stejně nenuceně bavily vaše známé. Začalo to nenápadně. Objetí, polibky na tvář, obligátní „jak se máš“. A hovor se rozvíjel dál.
A pak jedna začala skórovat. Třeba tím, že vypočetla útratu na poslední dovolené. Přidala se druhá. Peníze se dostaly do hlavní role. Vytáhly se bílé velké mobily, protože jsou prostě posledním módním doplňkem každé úspěšné ženy. Hovor jasně směřoval k práci. Zase ty peníze. A plány na další dovolenou. Jasně, bude to exotika. Evropa už nefrčí, je moc malá a fádní. Jede se dál. Na řadě je poslední trend. Krabičková dieta. Prostě pracovní nasazení vysoké, večer není čas uvařit. A je třeba se najíst, když se přijde z posilovny, kde se tělo huntovalo pod vedením osobního trenéra.
Au, chtělo se mi křičet v té smršti. Jako při tenise. Nahození, úder, vrácení míčku, smeč. Sledovala jsem tu hru. A ptala jsem se v duchu, o co nám to vlastně jde?
V tu chvíli mi bylo hloupé položit na stůl svojí starou, odřenou, tlačítkovou Nokii. Bylo mi trapné při placení vytáhnout ze své neznačkové kabelky ručně šitou peněženku z Fleru s motivem psů (jo, trochu infantilní, ale já psiska prostě miluju). Přišlo mi nemístné přiznat, že žádná exotika se nevyrovná brdským lesům, když se v nich procházím se psy po boku a celou cestu se těšíme do hospůdky na pivo. Jen jsem se usmívala, když jsem si vzpomněla, že dobrou večeři spíchnu za dvacet minut z čerstvých surovin ze zahrádky (no a do krabičky si jí můžu dát kdykoli).
Cítila jsem, že ztrácím sama sebe. Že se trochu stydím za to, jaká jsem.
A tak jsem přemýšlela. Proč by mělo být jedno lepší než druhé? Proč se stydím? Proč by ta okatá pozlátka měla zastínit přirozenost?
Druhý den zase ženské posezení. Vesnické koupaliště. Pivo. Děti na pískovišti a úplně jiné starosti. Nákupy v akcích, protože jinak se neušetří. Vedle toho taky veliké těšení na dovolenou v Chorvatsku – po více než pěti letech. Pofoukání rozbitého kolene. Ohmatávání šatů pořízených za stovku v sekáči. Tlachání nad letošní úrodou a houbami v lese. Hezké povídání o všedních věcech. Nestydím se vytáhnout peněženku s psíky. Mobil mám celou dobu na stole.
Dva světy. Existují vedle sebe. Občas se potácím mezi nimi. Balancuju. Někdy se nechávám strhnout na tu pozlátkovou stranu a zatoužím po značkové kabelce, chytrém mobilu, luxusní dovolené. Současně ale vím, že to nemluví moje vnitřní touha, jen ego posilovaná reklamami. Pokud bych společenskému nutkání podlehla, výsledek by se stal jen mým osobním PR a fotkou na facebooku – podívejte se, byla jsem tam, měla jsem to, jsem úspěšná, mám na to.
Ano, mám na to, ale pravdou je, že když se podívám hluboko do svého nitra, nic mi to neříká. Takže si zase počkám, až mi do oka padne kabelka za pět euro, třeba taková, kterou jsem si přivezla z Francie. Ale to taky zavání skórováním, nebo ne? Ta kabelka je přece z Francie!
