My, dospělí, jsme divní. V hlavě máme uzávěrky, nákupy, praní a žehlení. Jak si přemítáme pořád dokola úkoly, nevnímáme. Třeba ježečka, který se krčí ve křoví. Děti koukají na svět jinak. Někdy si poradí sami, jindy potřebujou, abychom se oprostili od svých neodkladných povinností a podali jim pomocnou ruku.
Skončila jsem s prací a šla si zaběhat. Vyčistit si hlavu do podzimního lesa, kde sem tam spadne šiška, listí se vybarvuje do žluté a červené a kde se báječně dýchá. Vracela jsem se kolem hřiště a u křoví zahlédla dvě holčičky. Nechtějte po mě věk, nejsem v tom dobrá. Ale mohlo jim být kolem osmi nebo deseti let. Na rozprostřené mikině se hýbal malý hnědý kopeček s bodlinkami. Už už jsem chtěla dělat, že je nevidím. Protože mě doma čekala práce. Jenže mi to nedalo. A tak jsem udělala alespoň malý krůček ze své komfortní zóny.
„Holky, co tam máte? Ježka?“ zavolala jsem na ně.
A třeba se bála, že mě pošlou kamsi. To už nevím. Protože mě odzbrojil jejich nadšený úsměv, že si jich někdo (dospělý) všiml. A tak jsem zaklekla k nim a chvilku jsme si prohlížely ježečka. Takové ježčí děťátko.
Před očima mi běžel obraz starý hodně let, kdy jsme s kamarádem taky zachraňovali ježečka. A že ty dnešní děti nejsou jiné, horší. To jen náš pohled se nějak divně mění.
„Vy ho zachraňujete? To je od vás moc hezké. Zavoláme na záchranou stanici živočichů,“ už jsem vytahovala mobil a pátrala na internetu. Pán na druhé straně zvedl telefon okamžitě. Jako kdyby čekal, že je ježek v nouzi. Nebyl. Potvrdil mi, že ho můžeme vypustit do křoví, že je ve svém teritoriu a dost velký na to, aby se postaral a přežil zimu.
Tak jsem to holkám pověděla. A společně jsme vzaly cípy mikiny a ježečka opatrně přenesly do křoví. Ony děkovaly mně, že jsem jim pomohla. A já jim, že jsou šikovné a všímají si věcí kolem sebe.
Tak buďte hodné na děti i ježečky. A když se vás povinnosti všedních dnů pokusí převálcovat, nedejte se. Pozorujte třeba brouky v trávě. Oblaka na nebeských dálkách. Nebo ježky ve křoví.
Jana Poncarová, foto: pixabay.com
