Náš kohout je tak trochu tragéd. Když se vylíhl a byl ještě malé kuřátko, měl pořád pokakanou prdelku. Když vyrůstal, musel čelit tvrdé výchově svého otce – dominantního kohouta, který se dlouho nechtěl vzdát vlády nad svým pětičlenným hejnem slepic. Dokonal před asi před třemi lety. Klid našel dole na zahradě mezi svými předky.
A mladý kohout se konečně ujal plně své vlády. I když po svém. Trochu ustrašeně, nemotorně. Získával zkušenosti a dnes je z něho docela sebevědomý kohout, který ví, co je jeho povinnost. Ochrana slepic za každou cenu. Dává znamení, když se na obloze zatřepotá káně a jeho řízný hlas se rozlehne po blízkém poli i lese.
Kousek chleba až pod zobáček
Dnes jsem večeřela na zahradě. Pozorovala jsem kohouta, jak doprovází své dvě slípky (hejno se nám ztenčilo). Jedla jsem obložený chléb. Kohout přivedl své dvě krasavice ke mě a natřásal se. Ostruhy pěkně ostré. Hřebínek napuštěný krví přebíhal z červené do fialové. Očkem na mě koulel. „Pitomče jeden, nic vám nedám,“ řekla jsem mu a zakousla se do chleba, abych mu za chvíli hodila pár drobků. Svým typickým hlasem přivolával slípky a zobákem jim ukazoval, kam drobky dopadly. Jakoby jim říkal: „Zobněte si, najezte se, vždyť snášíte vajíčka, vy máte přednost. Já vás chráním a dávám vám jíst.“ (Nemyslete si, on si to umí vybrat! Péče je kolikrát zaplacena momentem překvapení – kohout skočí na slepici zezadu, přidrží si ji zobákem a uspokojí své touhy.)
Milé slípky ho ale občas ignorují – prostě si jdou po svých. Kohout nekohout. A tak mu zase utekly, někam na kompost, kde je hodně brouků a další havěti. Kohout zůstal u mě, tuše potravu. Koulel okem a loudil. Hodila jsem mu pěkný kousek chleba: „Na, tragéde, najez se taky.“ Ale kohout chleba nesezobl. Místo toho se jal volat slepice. Nepřišly. Proto vzal soustu do zobáčku a houpavým poskokem běžel za nimi. Dojala jsem se. Náš kohout je gentleman.
Být ženou, ne puťkou
A to mě vedlo k zamyšlení. Když jsem poznala svého muže, byl skvělý gentleman – otvírání dveří, pomáhání do kabátu. To vše dělal s takovou samozřejmostí a s projevem přirozené úcty ke mně jako k ženě. Bylo mi kolem třiadvaceti a zastávala jsem v určitých ohledech celkem silné feministické názory. Určitě mě nepotěšil tím, že mi podržel dveře a pomohl do kabátu. „Já sama,“ říkala jsem a odstrčila ho. Chtěla jsem všechno zvládnout sama. Mít všechno pod kontrolou. S gentlemanstvím sobě vlastním ustoupil – abych byla spokojená.
Dnes to vidím jinak. Učím se být v některých ohledech opět ženou. Tou slabším
(v dobrém slova smyslu!), která občas potřebuje ochranná křídla. Nerada přiznávám, že mi to chybělo. Nemít vše pod kontrolou, nechat se občas vést…
Necítím, že bych tím přicházela o prostor, o svobodu. Poznávám, že to může fungovat, že se můžu cítit rovnocenná i bez toho, abych byla superženou. Myslím, že vychýlení do mužského světa a jeho částečná uzurpace námi, ženami, byla přirozené. Nyní se lehce stahujeme, nastavujeme mantinely, vyvažujeme, hledáme ten správný poměr…
Proč se neinspirovat u slepic, které mimochodem nejsou hloupé, jak se často tvrdí. Dokážou si vytýčit svůj prostor, jdou si, kam chtějí, ale zároveň si dopřejí ochranná křídla kohouta, přijímají jeho pozornost.
Myslím, že to můžeme zvládnout. Můžeme být ženami, aniž by se z nás staly puťky, které jsou nesamostatné a zcela závislé na vůli svého muže.