(Povídka) Potíže s našimi kočkami nebraly konce. Začalo to docela nenápadně před třemi lety. Ve snaze být pořád matce při ruce jsem se překotně přerazila a popadla kocourka, kterému cosi bylo. Ačkoli se u nás s kočičkami dveře netrhly, box po ruce nebyl. Deka ano. Kocourek zabalený v opelichané přikrývce vyvinul nadlidskou sílu a vysmýkl se přímo před ordinací našeho rodinného veterináře. A zmizel kdesi ve křoví. Volala jsem, plakala jsem. Ignoroval mě. Prý že kočky umírají raději o samotě.
Vysvětlujte to ale matce. Bezesnou noc jsem prožila téměř v mrákotách. Druhý den jsem vylepila plakáty, ale co naplat. Kocourek nebyl. „Ty jsi ale blbá. Kdyby ses do všeho hned nemontovala. Mohla jsem si tam sjet sama,“zpražila mě na jeden zátah.
Uf. Chtěla jsem pomoct. Být při ruce. Zavděčit se. Jsme u matky na chalupě, protože mi ve městě chybí zahrada. A tak zkroucená do klubíčka vzlykám jako malé dítě. Přitom se směju, protože ze surreality se jinak zblbne.
O rok později mě úsměv přešel už docela. Dostali jsme krásné koťátko. Kočička Julinka byla milá, usmívala se. Asi se do ní zamiloval i můj muž. Najednou byla ta tam jeho alergie. Julie přivedla na svět koťátko. Cvak cvak. Nenechavý pejsek ho sprovodil ze světa na jeden nádech. Julie se trochu trápila. Venku pršelo. Potoky vody stékaly kolem už tak vlhké chalupy. Zahradu lemovaly louže. Matka vyběhla ven a vynášela vodu. Bylo to zběsilé. Vynášeli jsme taky vodu. Chtěli jsme být při ruce (a pořádně se zavděčit). Ze schodů na půdu se skutálela Julinka. Pěnu u pusy. Otrava. „Kterej parchant!“ kleli jsme na přeskáčku. Julie byla zamotaná v dece. Seděla matce na klíně. Cestu od veterináře jsem probrečela. Neviděla jsem na silnici a potoky slz se spojily s deštěm. Když nebe brečelo nejvíc, Julinka vydechla v náručí mého muže naposledy. Dodnes jí nosíme květiny.
A pak přišli raubíři. Tři koťátka. Jedno, mé nejmilejší, kterému jsem dala jméno Matýsek, mi zajel bratr. Druhý z nich, Lojzík, se ztratil. Třetí, podobný Julince, který si vysloužil jméno Julián, skončil pod koly auta. Tak přišla další dvě koťátka. Dospělý Jindřich se drží doma, protože viděl svoji sestru, kterou jsme ani nestihli pojmenovat, jak ji rozdrtil kombajn.
Mezi kočičími peripetiemi jsme přestali pobývat na chalupě. Protože krátce potom, co Julinka umřela, nám matka naznačila, že chce být sama. A to jsme se skoro přetrhli, abychom udělali to a ono a taky tamto a tohle. Možná právě proto.
Hledali jsme dům a našli jsme kotě. Napřed nás s ním matka vyhodila, ale potom se ho ujala. Už taky nežije.
Bylo to plačtivé. A víte co? Hned jak jsme se oprostili od povinností a nevyžádané pomoci, Lojza (ten ztracený kocour) se objevil. Bylo to báječná.
Navštívila jsem mámu a vysávala auto, zatímco ona věšela prádlo. „Lojza se vrátil,“ volala na mě. Co je to za blbost, asi si zase spletla jména (vždyť těch koček a kocourů u nás za poslední dobu prošlo). Nedalo mi to. Na kamenech seděl Lojza. Vykulené oči a dlouhé fousky ho prozradily. Nechtěl jíst, nechtěl pít. Jen se tulil a předl. Prošel zahradu od slepic po záhony a zase se vrátil. Přivítal se s kocourem Jindřichem i s pejsky.
Taky jsme konečně našli dům. Už se nechceme přetrhnout a smířili jsme se s tím, že některé situace jsou neměnné.
Snad se ten kocourek vrátil v pravý čas.
Jana Poncarová, foto: pixabay.com
