Kluci nepláčou… Nebo jo?

Smrt, nemoc, rodinná tragédie. Dokážu pochopit, když muž pláče, ale jen v určitých životních situacích. Ale já teď nechci rozebírat hrůzostrašné scénáře, jako jsou živelné katastrofy a války. Je v pořádku, aby kluka rozplakal smutný film, hádka nebo rozchod? Mluvím o věcech, se kterými se setkáváme každý den. Rádi bychom nad nimi uronili nějakou tu slzu, jenomže většinou to nutkání nakonec potlačíme. Proč to někteří muži nedokážou?




„Unudlánky nemá nikdo rád“

Do mozku se mi kdysi zavrtala tahle památná věta, vyřčená v jednom romantickém, dívčím filmu, ale kolik moudrosti se v ní skrývá? Když se rozcházíte s klukem, který vám brečí do telefonu a říká, že je ošklivý a tlustý, bývá to znamení, že jste udělala dobře, ať už jste o svém rozhodnutí pochybovala jakkoliv.

Buďto mám na tyhle ufňukance asi vážně štěstí, nebo nám všichni ti tvrďáci postupem času nějak změkli. Chodila jsem s hezkým, vysokým, udělaným hokejistou, který kňoural každou chvíli, přestože by to do něj na první pohled nikdo neřekl. Můj další kluk se při naší první hádce rozplakal, ačkoliv šlo jen o to, že jsme se špatně domluvili na víkend.

Nefňukej, veverko!

O několik tragických mužských nářků později se mě jeden poměrně pěkný, modrooký chlapec ptá svým ubrečeným hláskem, co udělal špatně? Důvod prý vidí při pohledu do zrcadla. Soudí, že je tlustý a ošklivý a nikdo ho nemá rád… Co udělal špatně? Hm, ve svém šoku jsem neodpověděla.

Co se s ním scházím, mám strach, že se sesype. Tolikrát jsem ho slyšela litovat se, že se žádné holce nelíbí, a utěšovala ho, že to přece vůbec není pravda. Dřív se naše internetové rozhovory skládaly jen z dlouhých zpráv o jeho depresích.

Vědomí, že ho nesmím opustit, protože by byl zase v depresi, mi dával pocit, že nemůžu dýchat. A tak jsem utekla. Považuji se za silnou, ale ne natolik silnou, abych celý život utěšovala ubrečeného kluka, protože jednou se možná budu potřebovat vybrečet i já. A co pak? To se bude hroutit se mnou?

„Já radši odvážného kapitána!“

Mé zážitky mi evokují vzpomínku na další film s Harrisonem Fordem. Když s ním Anne Hache ztroskotá na pustém ostrově, nechá se slyšet, že ona ráda odvážné kapitány.

„To není nic pro mě lomit rukama a naříkat: ,My tu zahynem!‘“ řekne Harrison Ford. Takže jo, můžeme být jakkoliv tvrdé a sebevědomé, přesto chceme vždycky odvážného kapitána, který nepláče u Armageddonu a už vůbec se tím potom nechlubí.

Pláč je taková malá ženská zbraň nebo spíš pojistka. Přiznejme si to, ani u nás nejde vždycky o upřímnost. V mnoha případech samozřejmě ano, ale sáhněte si do svědomí. Opravdu se žádná z nás nikdy neocitla natolik v koncích, že přece jen sáhla po poslední možnosti?

Každopádně když se ve vás snaží vzbudit lítost kluk, vezměte nohy hezky rychle na ramena a hledejte odvážného kapitána.

Autorkou článku je Helena Žáková. Foto: pixabay.com

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *