Kdo pro vás časopis Sidonie píše?

Jsme ženy. Stejné jako vy. Otevíráme se vám v našich článcích. Píšeme o tom, co nás aktuálně tlačí, píchá, pálí. Ale i o tom, co nás hřeje, hladí, těší.  Jsme takové, jaké jsme. A takhle se zrovna vidíme.

doiulKateřina Doul

Jmenuji se Kateřina Doul a pro Sidonii píšu již od samého začátku. K psaní obecně jsem se dostala tak trochu náhodou. Na základní a střední škole jsem totiž slohové práce přímo nenáviděla! Vystudovala jsem obor mezinárodní vztahy a diplomatické služby s vedlejší specializací Public Relations. Praxe mě pak zavedla do státní správy, kde jsem měla na starosti především zajištění publicity a propagaci, a tak moje psaní začalo… Tiskové zprávy a aktuality jsem postupně vystřídala za články na nejrůznější témata. A protože mě velice baví móda, zdravý životní styl a trendy obecně, většina z mých prvních i současných článků se točí právě kolem těchto témat. I když svou svatbu už mám za sebou, v říjnu 2014 jsem spustila svatební online magazín, který je zdrojem informací a tipů ze světa svateb a všeho, co s nimi souvisí.

A co dalšího bych vám o sobě prozradila? Pocházím z Třebíče, ale již osm let žiji v Praze.. Ačkoliv jsem velice společenský člověk, který si život v metropoli užívá, jsem zároveň ráda, když se o víkendu mohu uklidit na rodinnou chalupu na jižní Moravě.

Pokud jde o koníčky, mou velkou zálibou se stala jóga. Rovněž velice ráda cestuji, ale nesnáším letadla. Miluji léto, ale zimu bych klidně oželela. Líbí se mi italská móda, zejména pak boty, které zabírají většinu mé šatny, ale kdo by se chtěl těch vybraných kousků zbavovat, že? Zbožňuji thajskou a italskou kuchyni, nesmí samozřejmě chybět ani sklenička dobrého vína a po ránu dobrá káva. Na závěr vám přeji mnoho inspirativního čtení při návštěvě vaší Sidonie.

Michaela Michalcovámíša

Miluju chodit bosá po lesích a jezdit stopem. Sbírám Malýho prince ve všech světových jazycích. Miluju Znojmo, Pálavu i Prahu, verše Skácela i Krchovského, hipsterský kavárny i zakouřený vesnický hospody se žlutou limonádou. Někdy nejdřív střílím a potom mířím, ale střílím srdcem a dělám věci, kterým věřím.

Dlouho jsem psala do novin, byla redaktorka v televizi i baristka v kavárnách. Teď píšu do magazínů a na svůj blog Stará slečna, chystám kafe a s velkou pokorou se učím učit jógu

Michaela-Lusilija-NovakovaMichaela Makulová

Sidonie je můj oblíbený časopis, sledovala jsem stavění jeho základů i jeho první krůčky a jsem z něj nadšena. Do Sidonie přispívám zejména do rubriky Domov. Bylo to vlastně tak… Tenkrát jsme se potkaly v jedné třídě na gymplu, každá jiná a přitom spolu… Pak jsme se každá vydala jiným směrem, rozvíjela se a teď jsme zase spolu! Sledujeme se, sdílíme, podporujeme sebe i naše muže, radujeme se s dětmi… Každá se věnujeme něčemu jinému a vzájemně se inspirujeme! Tak nějak jsme se dostaly do věku, kdy stavíme domy, zakládáme rodiny a řešíme sebe jako ženy. A to jsou má témata pro Sidonii.

Doma mě nejčastěji najdete na zahradě nebo v kuchyni, z lásky k jídlu zkouším pěstovat i vařit různé dobrůtky. Z lásky ke zvířatům bydlíme s kočkami a kačenkami, pavouky vynáším ven s nesmírnou opatrností 😉 Víkendy trávíme na horách, na kolech, na lyžích nebo doma kutíme a vylepšujeme. Moc rádi cestujeme, nejradši vezmeme stan a spacáky a někam popojedeme nebo sbalíme batohy a vydáme se někam dál.

Tvořím pod jménem Lusílija, míchám vůně, kreslím, přednáším, naslouchám, věnuji se lidskému nitru. Prozkoumávat duchovno a objevovat náš potenciál, to jsou mé největší vášně, však co byste čekali od štíra! (Mrkněte na Simbis.cz)

IMG_20150228_181705_001Bára Pattermanová

Bára … jméno, které jsem nikdy neměla ráda a to kvůli oslovení Barča. Dnes už mám ale velké štěstí na lidi, kteří mě obklopují a vyslovují ho s pečlivostí a nevtíravým důrazem na dlouhé Á. Tím pádem doba, baculaté, neforemné, pěkně neohrabané malé holky s neurčitou barvou i sestřihem vlasů, která vypadala stejně tvrdě jako její jméno Barča, je dávno pryč 🙂 Dneska si už bezpečně umím říct o to, co ráda mám a nemám. Tenhle styl vystupování, ke kterému jsem se propracovala snad i přibývajícím věkem mi vyhovuje, sedí na míru a vyrovnaně sebou nese každodenní plusy i mínusy.

Zbožňuju hlasitou hudbu a tanec, noční jízdy autem, už 6 báječných let mám ráda pozůstatky parfému svého přítele, které cítím po příchodu domů, užívám si svoji velkou rodinu i přátele, bez kterých by máloco mělo smysl. Velkými favority v soukromé oblíbenosti jsou taky ale chvilky, které mám jen pro sebe, hektolitry kafe, slabost pro černou barvu a ponocování. Co mi do karet nehraje, ale tak stejně ke mě patří je nedochvilnost, nepraktičnost, nulová orientace v mapách, ikdyž nejsou slepé a neozhodnost. Mé nejbližší okolí to trpělivě toleruje a zárověň jemně trestá věčným bavením se na můj účet a na účet těchto nedostatků 🙂 Negativistka rozhodně nejsem a tak toho mám spoustu ráda. Ráda žiju a užívám si to. Co ale opravdu bytostně nesnáším je přízemnost, přehnaná péče, skákání do řeči, muže, kteří se neustále něčeho bojí a co je vůbec nejhorší, je rajská 🙂

Foto_LenaLenka Vajdová

Jmenuji se Lenka Vajdová, je mi 38 let. Vystudovala jsem FF ZČU v Plzni a v posledních 7 letech se živím jako firemní personalistka. Ale fakta nejsou podstatná, těch bych mohla napsat o sobě celou stránku a stejně by nevypovídaly o tom, kdo skutečně jsem. A kdo skutečně jsem? Otázka zní už v dnešní době jako klišé. Odpovědět na ní je složitější.

Co ale vím je, kdy se cítím šťastná, kdy ze mě hovoří mé skutečně Já (a ne mnou či společností vykonstruovaná nějaká role). Naplno se cítím být sama sebou, když tančím. Když si dovádím se psem. Když si hraju s dětmi. Když zhluboka dýchám a pozoruji život kolem sebe. Když poznávám cizí země a mluvím s jejich obyvateli. Když naprosto uvolním mysl a nechám se unášet proudem života. A také, když o tom všem píši. Je mi ctí, milé čtenářky a milí čtenáři, psát články do Sidonie. Tajně doufám, že vás vždy alespoň trochu inspirují.

Jana_fotoJana Poncarová

Časopis Sidonie jsem vymyslela na procházce v borovicovém lese. A od té doby miluju vůni borovic, zvlášť když do šišek praží letní slunce. Když nepíšu, stejně nad psaním přemýšlím. Tvorba textů je mojí vášní i obživou. Vždycky jsem chtěla mít vlastní časopis. A tady je.

Svět je inspirující. Stačí, když jde kolem mně slovo nebo dojem. A nápad na článek na sebe nenechá dlouho čekat. Protože sedět a psát můžu jen část dne, zbytek trávím venku. Vášnivě zahradničím, vařím, cvičím jógu, která mi otevírá srdce, procházím se s pejsky, drbu jim kožíšek, směju se, tropím žerty a utahuju si ze svých nejbližších, které ze srdce miluju.

Helena Žáková

Moře, pláž, sluníčko, teplíčko, antické památky a malebná městečka… Když mám tohle všechno nadosah, nad psanímfotka nemusím vlastně ani moc přemýšlet a moje fantazie pracuje sama od sebe. Cestování, především do teplých krajin, je mojí vášní… A protože léto ani prázdniny nemohou trvat celý rok, od dětství se prostřednictvím psaní vracím na všechna ta krásná místa. Děj mých příběhů je téměř vždycky zasazen právě tam.

Ještě než jsem se dostala k tomuto báječnému časopisu, myslela jsem si, že své knihy píšu jen „do šuplíku“, ale právě díky redaktorkám Sidonie jsem pochopila, že se mohu o svoji radost dělit s ostatními a že se mi třeba jednou i splní sen. Že nějaký příběh vydám.

Během krušných chvil prvního semestru na fakultě ekonomické jakoby mě v pravý čas Sidonie zachránila jakožto uklidňující a hlavně povzbuzující čtení mezi přednáškami, ale také coby místo, kam můžu svobodně vypsat svoje pocity nebo nápady.

Kromě šumu mořských vln a všech těch písmenek a slov mám ráda tanec. Mám ráda atmosféru našich tréninků. Mám ráda trému před vystoupením. Mám ráda nugátovou čokoládu, černý čaj a bílou kávu. Mám ráda vůni českého venkova v horkých letních dnech. Mám ráda tu nádhernou módu třicátých a čtyřicátých let. A opravdu, opravdu strašně moc miluji pokušení, protože jediný způsob, jak se s ním vypořádat, je podlehnout mu.

Andrea CerqueirováAndrea 3

Narodila jsem se 17. srpnu 1972, proudí ve mně bohatá krev – hodně české, hodně brazilské, trochu slovenské, maďarské, portugalské a italské. Maminka je Češka, táta Brazilec, můj dědeček byl azylant z Brazílie, který díky solidaritě Československa 60. let neskončil v žaláři. Živím se jako novinářka, nejraději a nejvíc píši o sociálních tématech. Mám ráda život. A Sidonie je mi blízká proto,  že z ní sálá optimismus.

Eva Lhoťanová

Nadšeně píšu už od prvních tříd základní školy. Začalo to povídkami, pokračovalo školními časopisy a kronikou. E.LhotanovaV praxi jsem se přes etapu účetnictví postupně dostala k vysněnému povolání redaktorky. Nejdříve ke knížkám o městech a obcích, kterých jsme s kolegyněmi napsaly několik. Pak k tříletému vedení Frenštátského zpravodaje a nezbytnému osvojení novinařiny. Nezapomenu na rozhovor s legendárním Jiřím Raškou a mnoho dalších setkání s osobnostmi.

Ostatně výjimečné lidi potkávám ve svém životě neustále a považuji to za velký dar.

Při dálkovém studiu marketingových komunikací ve Zlíně jsem „vypilovala“ copywriting, který mě dnes živí, a na jehož kontě mám tisíce textů na nejrůznější weby a témata – od šroubů a matic přes tepelná čerpadla, sportovní potřeby, finanční hospodaření až třeba po cestování.

Nejvíce mě ovšem zajímá zdravý životní styl, do budoucna také propagace přírodní medicíny. A právě v tomto smyslu vytvářím autorské články pro Sidonii. Inspiraci a sílu čerpám především ve svém krásném domovském regionu Rožnova pod Radhoštěm a Valašského Meziříčí, z meditačního cvičení a četby.

Nikol CieslarováFotka

Narodila jsem se a vyrostla v podhůří Beskyd. Ráda chodím lesem, lezu po stromech, a přestože se bojím výšek, hlavou neustále lítám v oblacích. Někdy na střední jsem objevila jógu a od té doby vím, že je to láska na celý život, kterou chci sdílet s ostatními. Když zrovna ve škole nestuduju environmentalistiku, rozšiřuju si obzory v oblasti bylinkaření, alternativní medicíny a permakultury. Taky tančím, čtu, píšu a cestuju tam, kam mě zrovna srdce táhne. Sidonie mi otevřela úplně nový svět plný inspirativních žen a jejich příběhů. Věřím na víly a nejraději si povídám s dětmi. Největší zlo jsou podle mě boty a tak se jim snažím vyhýbat. Vím, že možné je úplně všechno, když si to opravdu přejem a jdeme si za tím celým svým srdcem.

Jarmila Jiráková

Čím a jak  začít? Třeba tím, že jsem si v životě zatím asi vždycky splnila svůj konkrétní  „sen“.  Ale že to nikdy nebylo hned.Vlastně na všechno jsem si musela počkat. Někdy dost dlouho.To mne  možná naučilo určité pokoře. Ve smyslu  vnímání toho, co je podstatné,  a nad čím je lepší a zdravé  s klidem mávnout rukou.  A možná i proto je můj životní  optimismus neustále „skrytě bezbřehý“, až se tomu někdy sama divím, a snažím se jím „nakazit“ i jiné, další. Protože vím, že to je základ k tomu, aby život bavil a těšil…Abychom měli energii posunout se  dál – a  většinou jinam, tam, kde být toužíme.
Že je mi hodně blízká myšlenka, že člověk – aby mohl mít něco skutečně rád – musí (má i právo) jiné ze zásady odmítat, a že každé setkání se „spřízněnou duší“ je pro mne malý velký svátek; taky vím, jak moc  je vzácné, když se ti  DVA „potkají“ – a nemusí to být zdaleka jen v partnerském vztahu žena-muž…
Mám, co si pamatuji,  „slabost“ pro malé děti a staré lidi. A to nejen proto, že  ani jedni nemají ještě – nebo už! – zapotřebí cokoliv předstírat. Poměrně dlouho  a s nadšením  jsem se věnovala právě práci s dětmi, dětskému divadlu. To mě, ve spojení s  nadšením i z dalších možností (filmu, televize, rozhlasu), jak ztvárnit příběhy nejrůznějších  lidských  osudů – třeba z mých oblíbených knížek – přivedlo k vystudování divadelní a rozhlasové dramaturgie.
Články pro Sidonii píši  moc ráda, je to pro mne jistý druh volnosti , protože nejsem omezována nikterak volbou tématu.  A když „se mi dostaví“ pocit, že jsem měla  některým z textů   příležitost poskytnout alespoň malou „terapii“ těm, co ji možná  právě potřebovali, není  nic, co bych si v tu chvíli mohla přát víc…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *