Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že to, co mám, můžu najednou ztratit. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se jednou ráno probudím a všechno, co jsem doposud znala, se obrátí vzhůru nohama a já nebudu mít jinou možnost, než zatnout zuby a pořádně se s tím poprat. Že to byl osud? Možná. Ale třeba mi jen ten nahoře chtěl něco říct a trochu mi změnit pohled na život. A to se mu podařilo.
Byla jsem malicherná a nad starostmi ostatních jsem ledabyle mávala rukou. Tak nějak jsem žila ve středu světa, mého světa, ve kterém se nemůže nic stát a všechno je zalité jen v růžových tónech. A pak to najednou přišlo. Bez varování a jako blesk z čistého nebe. Pamatuji si to naprosto přesně. Vařila jsem večeři pro svého manžela. Byly špagety. Ty má ze všeho nejraději. Prostírám stůl a sleduji hodinky. Čekám na chvíli, kdy uslyším klíče chrastit v zámku. Venku poletují vločky sněhu. Zatím je ticho. Má asi zpoždění. Zase to budu muset ohřívat, ach jo. Čekám ještě hodinu, klíče však nikde. Začínám být nervózní, tohle mu přece vůbec není podobné. Volám mu, telefon je nedostupný. Teď už má moje panika téměř hmatatelnou přítomnost. Čekám dál. Ve strachu a tichu, které ruší jen tikání kuchyňských hodin. Moje čekání zlomí až příchozí hovor z nemocnice. Přivezli tam mého manžela, který měl vážnou autonehodu a jeho stav je kritický.
To snad nemůže být pravda, pomyslím si. Jedu rychle do nemocnice a při pohledu na tělo, které důvěrně znám přes deset let, se mi podlomí kolena. A podruhé, když mi doktor sdělí, že manžel už se na nohy pravděpodobně nepostaví. Pohltí mne pocit naprosté bezmoci. A zoufalství. Už nic nebude jako dřív. Zač mě trestají?
Po čtyřech měsících manžela propustili do domácího léčení. Chtěla jsem mu být oporou, proto jsem si zakázala se hroutit. Péče o člověka s postižením není vůbec snadná a nedá se brát na lehkou váhu. Někdo je na vás najednou tak závislý, až je to děsivé. Musíte ho koupat, oblékat, utěšovat, cvičit s ním a snášet jeho špatné nálady. Není se čemu divit. Už to není ten člověk, kterého jsem si kdysi vzala. Je úplně někde jinde, propadá depresím. A já trpím také, ale tiše. Pláču po nocích tak, aby to nikdo neslyšel. Musím být přece silná. Jenže sil ubývá tak rychle, jako nadějí.
Všechny pro mě přirozené věci z minulosti najednou ztratily na důležitosti. Drahé svetry, parfémy, nejnovější typy mobilů. Všechno, na čem jsem lpěla a připadalo mi to nepostradatelné, bych hned vyměnila za jeden, jediný krok. Ale ten už nikdy neuslyším. Změnilo se všechno a já také. Doslova mi rve srdce, když vidím, jak se děti posmívají spolužákovi na vozíčku. Jak si nechtějí hrát s holčičkou, která je postižená. Uvažovala jsem takhle vždycky? Ani náhodou! Až teď mi došlo, jak jsem byla slepá. Jenže takové věci lze vidět i u dospělých. Nikdo nechce pomoct handicapovaným do tramvaje, nikomu se nechce pomoci slepému přejít přes přechod. Chce se mi křičet. Proboha! Vždyť to jsou taky lidé. Jiní, ale pořád to jsou lidé. Součást naší společnosti. Nemůžou za to, že je život potrestal. Prošli si peklem. Za to je přece nemůžeme odsuzovat.
Snažím se takovým lidem pomáhat, nekoukat na ně skrz prsty a hledím na ně tak, jako by byly normální. Jako já. Jako vy. Občas mi přijde, že jsem jediná. Je to skličující.
Zkuste se nad tím zamyslet, až příště potkáte někoho, kdo se s berlemi snaží otevřít vstupní dveře. Ze své zkušenosti vím, jak úsměv a taková maličkost, jako vzít za kliku, udělá těmhle „jiným“ radost. A já chci dělat radost. Vy ne? Nic to nestojí, však pro některé je to k nezaplacení. Ironie? Ne. To je život.
Autorkou článku je Jana Feiková
