(Novoroční povídka)
Konečně. Vločky se snášely z nebe jako maličkatí huňatí andílci. Tančily kolem pouliční lampy, jejíž světlo zútulňovalo rozlámaný vesnický chodník. Ladně ještě jednou obkroužily světlo, než teplem roztály. A tak je to se vším, pomyslela si a těžce se nadechla chladného vlhkého vzduchu. Přitížilo se jí. Kolem plic se zase stáhl ten neviditelný železný krunýř. Tlačil stále více do žeber, ale hlavně v místě, kde tušila srdce. Čím je starší, tím tíživěji nese to melancholické období mezi vánočními svátky a novým rokem. Letos to byly opravdu divné svátky. Rozhodně ne takové, které inzerují reklamy na pohodu. Nic zvláštního se nestalo. Trochu nuda. Stromek stál na tom samém místě v rohu u knihovny – stejně jako loni, předloni a předpředloni. Ze stolu visel stejný vánoční ubrus. Kolem kulatého stolu seděli ti samí lidé. Rodina. Jedlo se, občas se prohodilo nějaké to slovo. Přesto bylo ale nějak podivně pusto a prázdno. A ten tíživý pocit na hrudi ne a ne zmizet. Kdyby tak měla kouzelný proutek.
Neměla. Tak vyšla aspoň ven. Nadýchnout se. Roztáhnout ruce a počkat, až její dech bude tak hluboký, že železné sevření povolí. Úleva nepřicházela. Něco ve mě asi není v pořádku, říkala si potichu. Sněhové vločky padaly hustěji. Tíživěji. Nohy v teplých zimních botách se jí zabořily hluboko do sněhu a nemohly se pohnout z místa. Tělo snad přimrzlo k zemi. Proč nikdy nenajdeme odpovědi na základní otázky – kdo jsme, co chceme, kam jdeme a co je smyslem naší pouti po zemi? Vzpomněla si na svou útulnou kancelář a sevřel se jí žaludek. Na prstech ruky spočítala, kolik dní volna ještě zbývá. Kolikrát ten pocit divného odporu zažila – hlavně v neděli večer. A v pondělí ráno se pět minut probouzela a přemlouvala se, aby vstala. Víc času si nedopřála. Nesmí mrhat časem. Bimbam. Letos jí bylo o rok víc než loni. Zítra už bude nový rok. A zase si ke svému věku připočte jedničku. Co s tím? Co dál? Kolik času jí ještě zbývá? A jak ho co nejužitečněji vyplnit?
Proč se nestala válečným korespondentem, zvěrolékařkou nebo ekoložkou? Proč neodjela na cestu kolem světa? Protože to nikdy ve skutečnosti nechtěla. Protože kdyby to skutečně chtěla, udělala by to. Natolik se znala. Přesto někdy přemítala, že některé věci mohly být jinak.
Nohy povolily. Udělala krok. Nadechla se. Nádech se prohloubil. Výdech. Jde to. Krunýř změkl. Člověk by neměl zapomínat plnit si sny. Ty, po nichž doopravdy touží. Nechtělo se jí, ale tušila, že procházka jí prospěje víc než kdy jindy. I přesto, že je tma a lidi tráví poslední den letošního roku v teple restaurací, hospod, sálů nebo alespoň obýváků. Čerstvě napadaný sníh radostně křupal. Užíval si svoji chvilku slávy a čistoty. Zítra už bude uježděný, pošlapaný, rozteklý, špinavý… Stejně tak to může dopadnout i s její myslí. Občas je čistá jasná. Jindy zaplevelená jako sto let stará zahrada.
Když byla malá holka, bylo tak snadné splnit si sny. Třeba jednou v neděli. Vstávala s živým povědomím, jaké to je žít ve středověkém hradě. A moc chtěla mít svůj. Sešla do sklepa, vzala velkou papírovou krabici, vodovky, nůžky a lepidlo. Odpoledne už měla svůj vlastní papírový hrad.
Kráčela přes pole a obdivovala tu zářivou čistotu. Země se konečně uvelebí, hroudy se protáhnou pod bílou přikrývku a budou spát. Ucítila lehkou únavu, ale domů se jí ještě nechtělo. Když dojde až ke konci pole, může snadno přejít přes potok a na chvíli se usadit na posedu.
Sníh studil do dlaní, jak se dotýkala dřevěného žebříku. Pohodlně se opřela o jednoduché opěradlo a pozorovala bílou pláň. Ticho. Čisto. Sníh přikryl vše umazané a upatlané. Taky to uměla. Přikrýt, ukrýt a schovat pocity, které se nenosí: nevysvětlitelný stesk, těžký smutek, otravné pochyby, děsivý strach. Vykukovaly a strašily bez důvodu. Bez příčiny.
Opřela si hlavu do dlaní. Všimla si, že se vločky z nebe už nesypou. Dokonce vykoukl srpek měsíce a kolem se vyrojilo několik hvězdiček. Aspoň není sám, má společnost. A já jsem zrovna dnes ráda sama. I když bych nemusela. Kdy jindy ale hledat odpovědi na tak zásadní otázky, než poslední noc v roce? Přivřela oční víčka. Kdyby se jí tak příští rok podařilo žít lehčeji, radostněji, opravdověji. Povzdechla si a ucítila, že železný krunýř se vrací.
Ve vzduchu to řízně zašustilo. Lekla se a zvedla prudce hlavu. Nic. Možná, že už jí začíná být zima a měla by se vrátit domů. Protáhla se a přitom mimoděk pohlédla na protější strom. Velký bílý orel, který se usadil na jeho samotné špičce, zrovna roztáhl svá křídla, aby si je znovu pohodlně složil. Díval se na ni. Dívala se na něho.
„Klidně se ptej. Ptej se. Rád ti odpovím na tři otázky,“ vybídl jí tiše bílý orel.
Zaskočená a polekaná se rozhlížela kolem sebe. Bílý orel trpělivě čekal. Na co bych se zeptala, pomyslela si. Najednou nevěděla. Ale ano, proč mě to všechno tolik tíží, povzdechla si zase.
„Ta tíha je až hmatatelná,“promluvil bílý orel. „Pokud je to tvoje první otázka, rád ti na ni odpovím,“ roztáhl křídla a mocně jimi máchl. „Zatěžuješ se zbytečnými myšlenkami. Přebíráš zodpovědnost za jiné lidi. Přemýšlíš nad tím, jak jim ulevit a jejich pocity nakládáš na svá záda. Tíží tě i myšlenky na budoucnost. Ta může být smutná, pokud tvé představy a sny budou černé. Může být ale i veselá, když budoucí dny prozáříš hezkými a hřejivými myšlenkami. Nauč se ovládat svoji mysl a tíhu rozpusť ve světle. Děkuj za svobodnou mysl, která ti dává volnost. Stejnou jakou mě dávají moje křídla,“ bílý orel je rozepjal a jediným máchnutím se vznesl. Usadil se na borovici, která byla o kousek blíž. Cítil totiž, že se ho ta žena na posedu už nebojí.
„Jaká bude tvoje druhá otázka?“ zeptal se.
„Tento rok pro mě nebyl jednoduchý a ani příliš veselý. Byl plný pláče a smutku… Jak se smířit s tím, že život není vždy radostný?“
„Vzpomeň si, že jsi i letos zažila krásné chvíle. Třeba když jsi ležela v čerstvě posečené trávě a slunce tě hřálo do tváře. Slzy nikdy neproudí věčně. Jednou odtečou, vyschnou. A že život není vždy radostný? Jde o to, z jaké stránky se na různé události díváš. Podívej se zpátky. Nepřinesla ztráta vždy nějakou novou příležitost? Nevytvořil odchod přítele prostor pro nové přátelství?“
Podivila se moudrosti bílého orla. Zhluboka se nadechla a už bez ostychu zato s větší důvěrou se zeptala: „A jak je to se smyslem života?“
„To je jednoduché,“ bílý orel vzlétl a kroužil nad polem. Nakreslil ve vzduchu velké srdce. „Je to láska. Nic víc, nic míň. Ale ne láska majetnická, chtivá, žárlivá. Láska v té nejčistčí, nejjasnější a nejhřejivější podobě. Třeba když jdeš lesem a volně dýcháš a cítíš, že miluješ. S něhou hledíš na stromy, se zaujetím a radostí v srdci posloucháš zpěv ptáků. Nebo když sedíš naproti milovanému člověku a s důvěrou i porozuměním si hledíte do očí, aniž byste očekávali jakýkoli další důkaz své náklonosti. Láska má mnoho podob. Pokud člověk miloval – jiného člověka, strom, květinu, zvíře nebo třeba i kámen – měl jeho život smysl.
Bílý orel začal opět kroužit nad polem. Kruhy, které vytvářel, se zvětšovaly, až se ztratil z dohledu.
„Děkuju,“ zvolala a její hlas se nesl do dálky po bílé přikrývce. Hladil pole, dotkl se lesa, přeskočil potok a určitě dolehl až ke dveřím jejich stavení. V oknech se svítilo. Za nimi je teplo. Láska. S radostí seskočila z posedu. Rozběhla se. Sníh ještě veseleji křupal. Mraky ještě víc ustoupily hvězdám. A někde blízko nich se vznášel moudrý bílý orel.
Lásku, radost a zdraví v roce 2015 přeje Jana Poncarová.
