Po přečtení knihy mi zůstává pocit. Po svatební oslavě jakbysmet. Některé detaily si jasně vybavuju, jiné zapomínám, ale hlavní je ten pocit. Myslím, že podobné to bude i na konci života. Pocit. Já chci mít ze svého života dobrý pocit.
Včera jsem se procházela se svým pejskem. Chladný podvečer babího léta. Choulila jsem se v mikině a nadechovala čerstvý vzduch hluboko do hrudníku. V kadeřnictví se svítilo a žena ženě umývala vlasy. Až vyjde ven, bude mít skvělý pocit. Znám ho. Tvář mi roztáhl úsměv. Dobrý pocit. To je ono. O to tady celou dobu běží.
Chceme žít šťastně. Štěstí je pocit. Divné je, že ho hledáme někde venku. V kariéře. V úspěchu. V počtu „like“ u fotek na facebooku. V penězích. V nákladném oblečení. V předražených večeřích. V alkoholu. V seberozvojových kurzech. V pochvale od šéfa. Třeba ano, když vás to upřímně udělá šťastnými.
Dobrý pocit, šťastný pocit je, myslím, v niterných a snadno přehlédnutelných maličkostech. Od včerejšího večera sepisuju, co ve mně vyvolává opravdový dobrý pocit bez přičinění okolí (bez pochvaly, potvrzení, obdivu, svolení, odměny…).
- Když si rukama od hlíny otírám zpocenou tvář a prohlížím si čerstvě vypletý záhon s radujícími se rostlinami.
- Když uplavu deset temp v chladném oceánu a spočinu v rozehřátém písku, aby mi slunce osušilo záda.
- Když v parném letním dni vdechuju vůni borovic na místě, kde jsem napsala první článek pro tenhle časopis.
- Když v ledovém podvečeru svírám v ruce horký hrnek a foukám do kapučina se skořicí.
- Když mám k obědu plný talíř špaget s rajčatovou omáčkou a posypu si je extrémní porcí parmezánu.
- Když uběhnu 5 km v lese bez zastávky a na konci si dám ještě sérii dřepů.
- Když se schoulím do náruče svého muže a se sklenkou portského v ruce sledujeme film.
- Když se mých chodidel dotkne chladná tráva, vzápětí rozehřátá zem a dopadnou na ně kapky vody, protože zrovna zalévám.
- Když si rozčešu umyté vlasy a nechám je volně vlát ve větru.
- Když si ráno na pracovní stůl postavím hrnek s kávou a začínám psát.
- Když jen tak jsem, jdu, rovnám si záda a pozoruju svět.
Během dne se ve mně prostřídá ohromné množství pocitů. A každou minutu vnímám sebe i okolí jinak. Jednou dobře, podruhé hůře. Protože se objevují smradlaví červíci pochyb nebo výčitek. Jsou to zloději dobrých pocitů. Posílám je do lochu. Protože život je dobrý, když chceme. A maximalizace dobrých pocitů není neslušná. Protože my jsme ten dobrý pocit.
Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: Pixabay.com
