Jak v sobě (znovu) najít divokou ženu

Když jsem před lety dostala tu knížku, cítila jsem, že se mi do žil vrací život. Zavibrovala tehdy na strunku, na kterou jsem během jízdy ve svém životním rychlíku zapomněla hrát. Tu knížku napsala Clarisa Pinkola Estés a jmenuje se Ženy, které běhaly s vlky. A když někdy cítím, že jsem se na cestě zase trochu ztratila, listuju v ní a znovu hledám Divokou ženu. Teď je zase čas.

Je jedno, jestli je vám dvacet nebo šedesát. Je jedno, jestli sedíte pětkrát osm hodin za kancelářským stolem, nebo jestli je vaším pracovním nástrojem scanner na čárové kódy u pokladny. Každá z nás se narodila jako Divoška. Jen jsme byly občas nuceny být hodné holčičky a nechaly se pokroutit do šablonek a přihrádek, které nám jsou těsné.

Žena, která ztratila spojení se svojí instinktivní podstatou, je podle Clarisy Estés nemocná. A ta nemoc se projevuje různě – jsme vyhořelé, depresivní, unavené, na svůj život se díváme jakoby přes matné sklo a někde vzadu v hlavě nám rezonuje hlásek, že takhle jsme to přece nechtěly.

Přes slzy úsměv

Ještě nedávno jsem bydlela ve velkém městě, měla fajn práci, úžasného přítele… a spousty víkendů strávených venku, kdy jsem běhala bosá po lesích, nebo lezla do ledových potoků. Sama. Při každém návratu jsem měla pocit, že se začínám dusit. Nechtěla jsem zpátky do města, do malinkých šablonek v panelákovém bytě. Něco se ve mně ztrácelo. A když jsem se to vydávala hledat, začala jsem ztrácet všechno ostatní.

Byl to, pravda, poněkud radikální a pro mě možná i nečekaný střih. Skočit někdy bolí. Ale neskočit někdy bolí víc. Divoška ve mně se zaradovala přes slzy a usmála přes bolest. Ví, že už nemusí hledat. Že se vrátila tam, kde je jí dobře a kde je celá. Že může kdykoli vyběhnout do lesa, vzít psa a vlézt do řeky třeba v prosinci. Že může sundat boty i ve sněhu nebo sedět hodinu u splavu, nechat déšť, ať padá, protože ona nepotřebuje řasenku.

person-731495_960_720

Být sama za sebe

Nebojte se, nemusíte být takhle radikální. Spojit se se svou instinktivní podstatou neznamená všechno převrátit, změnit vše zleva doprava, z černé na bílou, přestěhovat východ na západ, chovat se bezuzdně a bláznivě. Neznamená to zahodit základní společenská pravidla nebo se stát méně lidskou bytostí. Znamená to pravý opak.

„Znamená to vymezit své území, nalézt svoji smečku, ve svém těle přebývat se samozřejmostí a hrdostí bez ohledu na dary těla a jeho omezení,“ píše Clarisa Estés, „znamená to mluvit a jednat sama za sebe, být vnímavá a ostražitá, čerpat z vnitřních intuitivních ženských sil a smyslů, znamená to schopnost vžít se do svých cyklů, najít místo, kam člověk přináleží, s důstojností růst a zachovat si co možná nejhlubší vědomí.“

Někdy stačí málo. Zastavit se a poslouchat srdce. Nemusíte zrovna skákat do ledové řeky, abyste se cítila živá. Třeba zjistíte, že potřebujete malovat. Psát. Uplést dlouhatánskou šálu nebo dát do trouby dýňový koláč. Třeba začnete zase posílat dopisy. Nebo naopak přestanete trávit čas s lidmi, kteří povídají o ničem. Třeba si sednete do hezké kavárny a přečtete si knížku. Třeba právě Ženy, které běhají s vlky. Pozdravujte ode mě Divošku…

Autorkou článku je Michaela Michalcová, foto: pixabay


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *