Už patnáct let nejím vepřové ani hovězí. Už pět let pěstuju zeleninu a suším bylinky. Víkendy trávím na chalupě, kde není koupelna, takže se myjeme venku. Vařím marmelády. Občas upeču chleba. A poslední dobou mě štve eko-bio životní styl.
Čeho je moc, toho je příliš.
Myslím si, že žijeme v krásné době. Je pestrá. Ten dělá to a ten zas tohle. Na zahrádkách znovu zakládáme záhony. Sušíme houby. Zavařujeme ovoce. Pečeme domácí koláče, chleba a buchty. Sušíme bylinky. Šijeme kabelky. Pleteme a háčkujeme. Vyrábíme náušnice. Stloukáme kurníky. Hrajeme na hudební nástroje. Chodíme do lesa. Zpíváme. Pouštíme se do obnovy památek. Čistíme řeky.
Objevujeme spoustu zapomenutých věcí. Naši předci by z nás měli radost. A asi by řekli: tohle jsme dělali taky. Žádné světoborné objevy. Jen návrat k přirozenému, lidskému, smysluplnému.
Někdy se to ale zvrtne.
A eko-bio životní styl se najednou stane něčím víc. Něčím, co nás začne terorizovat, místo toho, aby nám pomáhalo žít lepší život.
Matkou do roztrhání těla
Třeba současné pojetí mateřství. Nechtěla jsem se do podobných diskuzí pouštět, protože sama děti nemám. Ale s totožnými pocity se mi svěřilo už víc matek. Trend „všechno pro děti“ a nejlépe bio může být (a mnohdy je) ubíjející. Pro matky i pro děti. Vyčerpané matky se rozdávají do roztrhání těla. Perou ekologické pleny, kojí, co to jde, skáčou kolem dětí, hrají si s nimi, zapomínají na sebe. Padají vyčerpáním.
Pozor, neříkám, že dlouhodobé kojení, eko pleny nebo kontaktní mateřství jsou špatné. Vůbec ne. Vše má ale své hranice a ty by měly být zdravě nastavené. Není to tak dávno, co mi kamarádka poslala článek, ve kterém autorka jednoduše konstatuje: energie, kterou dnes matka věnuje dvěma dětem, musela našim babičkám stačit na děti čtyři. Protože diktát eko-bio stylu hovoří jasně. A kdo v tom nejede, nedělá vše pro své dítě. Alespoň podle některých radikálnějších hlasů.
Kam tohle může vést? Budou děti, které uvidí matku rozdávající se, unavenou a vyčerpanou, opravdu šťastné? Nejsou náhodou nadměrný servis a extrémní ochrana víc škodlivé, než prospěšné? Musí rodiče zapomenout sami na sebe? Je nutné opravdu za všech okolností nechat dítě vztekat se, hystericky kolem sebe kopat a nezasáhnout? Jedno plácnutí přes zadek v pravý okamžik nemusí být marné…
Permakultura a bůhví co ještě
A pak je tu ještě jiný rozměr. Docela běžným věcem se dávají složité názvy. A taky se v nich složitosti hledají. To pak může vzniknout hned nový filozofický směr, který vlastně žádné nové myšlenky nepřináší. Nebo nový styl. Něco. Začne se třeba nějak jinak zpívat. Pojmenuje se to. Napíše se o tom. A je to.
Hodně takových příkladů vidím v zahradničení – to je jednou permakultura, podruhé polykultura a tak dál. Vždycky je to ale o zemi, vodě, semenech, slunci, lidské práci. Žádné složitosti bych v pěstování zeleniny neviděla a ani nehledala.
Když se o podobných eko-bio novotách píše, člověk se občas až diví. Cože? Tomu se tak opravdu říká? Vždyť to normálně dělám. A tady ta osoba o tom přednáší. Píše o tom. Má na to dokonce živnost. To je asi tak, když jdete do obchodu na vesnici a tam prodávají koňský hnůj. Poslušně si ho koupíte. A možná vás ani nenapadne, že si pro něj můžete zajít k sedlákovi. (Pokud máte „zdravej selskej rozum“, tak vás to určitě napadne).
Takže jestli chcete podnikat v eko-bio stylu (což dneska může být docela výnosné), objevte třeba něco, co dělali naši předci, dejte tomu trochu tajemný název, založte si o tom blog, dostaňte se do pár časopisů (novináři pořád potřebují o něčem novém psát), uspořádejte kurz…
Můžu si dát kafe?
Když už jsme u těch kurzů. Taky jsem jich pár zažila. Bylo to většinou moc hezký. Příroda. Lidi. Jídlo. Jelo se v eko-bio stylu – alespoň prvních pár dnů. Pak se pomalu začala tu a tam objevovat čokoláda. Napřed tajně. Přece jen, veganská strava nemusí být dostatečná, když současně pořádáte túry. A nebudu říkat, jak velkou chuť jsem měla na pořádný kus sýra.
Všichni tam chodili v eko-bio oblečení. Barevnou batikovanou sukni přes legíny, šátek na hlavě apod. Přiznám se, moc jsem tomu nepřišla na chuť. Ale budiž, pokud se v tom někdo cítí dobře… Samozřejmě mi bylo vytknuto, že džíny nejsou moc ženské. Nebrala jsem si to osobně. Jen jsem se zamyslela nad tím, proč v podobné skupině někdo nerespektuje můj individuální přístup a styl.
Na jiném kurzu jsme zase jednoho dne vylezli na hrad. Vonělo tam kafe. Dokonce tam dělali i presso! Zamyslela jsem se: můžu si dát kafe na podobném kurzu? Není bio. Ani eko. Jenže vonělo. A tak jsem si ho dala. Přimotala se ke mně jiná účastnice. „Jé, kafe. Já mám na něj taky chuť. A myslíš, že ho můžeme?“ Až do takových absurdností to může zajít! Pochopitelně nám lektorka nic takového nezakázala – nepadlo o tom ani slovo. Ale ten diktát jsme už měli ve svých hlavách!
Jak z eko-bio stylu ven?
Ani bio potravina nemusí být nezávadná a neškodná. Kolikrát už jsem si koupila sušenky s puncem BIO a našla jsem v nich nějaké to „éčko“ nebo třeba glukózo-fruktózový sirup. Myslím, že podobné to je i s přemrštěným eko-bio stylem. Co vyhovuje jednomu, to nemusí vyhovovat druhému. Když si chcete své dítě vychovávat po svém a pološílená matka vás začne poučovat o tom, že přirozeného je něco jiného, nedejte se ošálit. Pro vás je JEN přirozené něco jiného než pro ni. A tak je to i v jiných oblastech.
Ono to trochu připomíná reklamy a komerci, které se nám snaží vnutit, že to musíme mít. Tedy to, proti čemu většina eko-bio nadšenců brojí. Nakonec zase sklouzáváme k tomu, že se snažíme něčemu vyhovět. Nějakému jinému životnímu stylu. A z toho vzniká nervozita, stres, podrážděnost.
A jak z toho ven?
Je to snadné!
Najděte si svůj vlastní životní styl.
Když si budete chtít upéct chleba, směle do toho. Když si budete chtít vypěstovat mrkev, dělejte to po svém a s radostí. Když si budete chtít dopřát večeři v luxusní restauraci, zajděte si tam. Když se budete chtít vysvléct z roztrhaných džínů a zase si jednou obléknout značkové večerní šaty, udělejte to. Bez výčitek. Bez vysvětlování.
A když na to přijde a potkáte někoho zajímavého, kdo to má v hlavě srovnané, nechte se inspirovat.
Autorkou článku je Jana Poncarová, foto: http://pixabay.com
