Snila o tom, že se stane pilotkou, procestovala kus světa a celý život čelila tvrdé diskriminaci žen. Válečná korespondentka Dickey Chapelle předběhla svoji dobu a dokázala, že je silnou a hrdou osobností. Jako reportérka se účastnila nejen války v Tichomoří, ale také konfliktů v Koreji, na Kubě nebo například ve Vietnamu. Ten se jí bohužel stal osudným.
Američanka Dickey Chapelle se narodila v roce 1918 v Milwaukee ve státě Wisconsin jako Georgette Louise Meyer. Že půjde celý život proti proudu, bylo zřejmé už během jejího dětství. Ve čtrnácti letech napsala článek pro časopis vydávaný Armádní leteckou službou Spojených států a v šestnácti začala studovat letecké inženýrství na Technickém institutu v Massachusetts. Brzy se rozhodla, že na místo toho, aby letadla konstruovala, naučí se je pilotovat. Vrátila se domů a začala pracovat na letišti.
Počátky kariéry
Dickey snila o tom, že se stane pilotkou, zkázou se jí však paradoxně stala láska k pilotovi. Když se její matka o aférce dozvěděla, poslala ji k prarodičům na Floridu, kde se mladičká Dickey pustila do psaní tiskových zpráv o leteckých show. Jedním z jejích úkolů bylo provést reportáž o leteckém dni v Havaně. Když během show došlo ke katastrofě, Dickey nabídla příběh New York Times.
Přestěhovala se do New Yorku a nějaký čas zde pracovala pro aerolinky. V té době také potkala fotografa jménem Tony Chapelle, kterého si v roce 1940 vzala. S jeho pomocí pak nabídla portfolio svých fotografií časopisu Look.
Tehdy vstoupily Spojené státy do války.
Dickey zahájila svou kariéru jako válečná korespondentka a fotožurnalistka pro National Geographic a po boku námořnictva se ocitla v předních liniích války v Tichomoří. Jako reportérka se účastnila bitvy o Iwodžimu a Okinawu a musela čelit nejen hrůzám války, ale také sexismu.
„Sakra, ať odtud ta coura konečně vypadne!“ nechal se kupříkladu slyšet generál Námořní pěchoty Spojených států.
Dickey po 2. světové válce
S válkou skončil také vztah mezi Dickey a jejím manželem Tonym, se kterým se nechala rozvést. Cestovala po celém světě a snažila se zachytit příběhy v nejrůznějších válečných zónách. Účastnila se konfliktů v Íránu, Iráku, Koreji, na Kubě, ve Vietnamu i v dalších zemích.
Přestože ze začátku stranila Fidelu Castrovi, později se stala zarytou antikomunistkou a svými názory se nikterak netajila. Během Maďarské revoluce v roce 1956 byla dokonce na sedm týdnů vězněna.
Naučila se seskakovat s výsadkáři a získala respekt jak v komunitě novinářů, tak mezi vojáky. Byla známá tím, že neuznává žádnou autoritu ani předpisy, dokonce ani co se týče oblečení na frontě. Nosila perleťové náušnice a výstřední brýle.
Válka ve Vietnamu
V roce 1961 se Dickey vypravila do další válkou zmítané země, kde hledala největší příběh své už tak naprosto fascinující kariéry. Byl to Vietnam. Tam také prohrála svůj boj o život.
Ve Vietnamu působily v 60. letech jako válečné zpravodajky pouze dvě odvážné ženy – Dickey Chapelle a Francouzska Cathy LeRoy. Cathy měla nakonec větší štěstí než zkušená Dickey a válku ve Vietnamu přežila. Tato ne příliš uznávaná korespondentka zde svoji kariéru naopak úspěšně zahájila.
Americká vláda se Dickey snažila poškodit poté, co se vydala po stopě podezřelých operací CIA v Laosu. Žena, která skákala z letadel, spala v bahně vedle cizích mužů, pila a kouřila raději, než stála za plotnou a vařila pro manžela, se stala snadným cílem diskreditace. Přestože byla Dickey donucena ke spolupráci s CIA a přestože 800 jejích fotografií záhadně „zmizelo“, zlomit se nenechala.
Právě Dickey Chapelle má na svědomí pořízení první publikované fotografie Američana uprostřed vietnamských bojů. Snímek získal v roce 1963 titul „Fotografie roku“, tím však její tvorba ve Vietnamu ještě zdaleka nekončí.
Dickey nakonec zemřela 4. listopadu 1965 během operace Black Ferrett, kdy ji zasáhl do krku kus šrapnelu. Stala se tak první americkou reportérkou, která byla zabita během akce, a na pohřbu se jí dostalo čestné stráže sestávající ze šesti mariňáků.
Svá poslední slova před smrtí pronesla v evakuovaném vrtulníku kdesi nad Chu Lai: „Myslím, že se to mělo stát.“
Autorkou článku je Helena Žáková. Foto: wikimedia a nojobforawoman.com
