Kurzy, kde hledáme sami sebe a svoje poslání jsou v kurzu. Povětšinou se jich účastníme, aby nám vyjevily odpovědi na spousty otázek. Třeba na to, jestli mít děti, nebo je nemít. Jestli se pustit do kariéry, nebo ji nedělat. A co když je to mnohem jednodušší?
Jen co trochu víc začneme vnímat svět, lapí nás vzorce. Jsi holčička, dostaneš panenku. Plakej si v hračkářství, jak chceš, že se ti líbí ta modrá tatra a přeješ si s ní drandit na pískovišti, jako tvůj bratr a kamarádi. Jednou si holka. Pro holku se hodí, aby byla jemná, poslušná a starostlivá.
Tak nějak (aspoň naše generace) byla vychovávaná.
Něco se přece jen změnilo.
Na vysoké škole bylo spoustu holek, které s ještě teplým diplomem nespěchaly do porodnice. Zažraly se do práce. Vycestovaly. Bavily se. Hezky se oblékaly. Přišla třicítka a ťukání na hodinky.
Jenže, jim se ještě nechtělo. Některé z nich se vrátily ze zahraničí zpátky. Nebo daly výpověď v korporaci. Přestaly dělat kariéru. Čekalo se, že už do toho praští. Nepraštily. Místo toho jen poslechly hlas svého srdce. Třeba běhají se svým psem po lese. Koupily si dům na samotě mezi loukami. Pěstujou bylinky a zahradničí. Jsou divný, protože nedělají ani děti, ani kariéru.
Bez dětí i bez kariéry?
Ženy, alespoň ty, se kterými mluvím, si v jisté fázi života myslí, že musí volit mezi dětmi a kariérou. Někdy to dopadne bolestivě – přetnou kariéru, která je naplňuje, a rodí děti, což je nenaplňuje. Zpětně by se rozhodly jinak, což se jim těžko přiznává, své děti totiž milujou.
Fází, zda mít, nebo nemít děti, si musí projít každá žena, která pochybuje. Budiž jí přáno, aby měla kolem sebe chápající okolí, které jí místo nátlaku podá pomocnou ruku a pomůže jí projít těžkou životní fází. Myslím si, že je mnohem méně sobecké děti nemít, když to tak necítím, než podlehnout, nechat se překecat a potom litovat. Nejde totiž už jen o ženu…
Ženy, které se rozhodnou nerodit, nejsou vždycky kariéristky. Svoje poslání, svůj smysl života vidí někde jinde. Jen to pokaždé nemusí být něco velikého a světa-spasného.
Tou volbou je život sám
Život je dar. Byl nám dán. Je na nás, jak ho prožijeme a jakou podobu mu dáme. Je v naprostém pořádku, když bude hřejivě naplňující tím nejprostším, co známe: sluncem, vůní lesa, bubláním potoka, úsměvem přátel… Poznala jsem několik krásných žen, které své poslání našly například v pomoci opuštěným pejskům. Nepíše se o nich. Nedostávají medaile. Nejsou vyfocené na titulkách magazínů v překrásných šatech a dokonale nalíčené. Přesto (nebo právě proto) jsou spokojené.
Našly totiž své poslání. A poslání není vždy velkolepé.
Ne, nemusíme si vybírat mezi tou či onou možností. Nemusíme se nadechnout a říct s definitivní platností: budu dělat kariéru, nebo budu dělat děti.
Můžeme dělat (a měly bychom dělat) to, co naplňuje naše srdce. Když se ztišíme, slyšíme, z čeho máme radost a kdy naše duše plesá.
A to je přesně ono!
Vlastně ani nepotřebujeme ty sebe-rozvojové kurzy za tisíce korun.
Je totiž dost pravděpodobné, že smyslem života je život sám.
Tak si ho láskyplně hýčkejte. Je jenom váš.
Autorkou článku je Jana Poncarová. Foto: Pixabay.com