A zase jednou téma mezilidských – partnerských – vztahů… Řeší je „čas od času“ každý: Jak se k těm svým, osobním, které prožíváme, postavit, jak je vylepšit, „srovnat“, a třeba i na něco , co se zrovna nepovedlo, zapomenout… Proč je dobré náležitě ocenit to, co bylo – a je! – krásné. Anebo – jak dokázat začít znovu, od začátku odvíjet svůj jedinečný životní příběh „lépe a radostněji“…
Partnerské vztahy prožíváme různé a různě. Vyrovnáváme se s nimi „po svém“, tak, jak v daný čas umíme nejlépe…
Taky někdy „trucujete?“
A stává se nezřídka, že ( z čista jasna) začneme ve vztahu „trucovat“. Jako rozmarné děti… Krize se pomalu ale jistě rozpíná, odejít se ale nechce ani jednomu. Podvědomě totiž cítíme že bychom si tím nikterak „nepolepšili“, ale naopak cosi podstatného ztratili…
Často v nás zůstává (přiznejme si to!) po celý život „kus“, nebo alespoň „kousek“, dítěte. Proto musíme svému protějšku dát „jak se patří“ najevo své případné nesouhlasy... A tak někdy prostě „trucujeme“. Občas se dokonce uchýlíme i k „naschválům“, jen abychom své momentálně negativní pocity prezentovali dostatečně… A někdy se tomu druhému stavíme tzv. vzácným.
Za sebe jsem si tenhle poněkud zvláštní jev pojmenovala „syndrom vzácnosti“… Dost možná, že to znáte taky: jinými slovy vyjádřeno – někdy se necháváme rádi prosit… O cokoliv. Tím chceme dát najevo, že TO, co děláme (dotýká se nějak našeho vztahu, rodiny, domácnosti) není vůbec samozřejmostí – že si TO musí ten druhý „přece jasně uvědomit“ – a hlavně „zasloužit“. Jenomže – někdy si TO (z našeho pohledu!) „vůbec, ale vůbec nezaslouží“. Pakovšem pocítíme potřebu slyšet i ze své podstaty banální ( nám adresovaná) partnerova přání opakovaně. Znovu. A třeba i několikrát…
„Truc“ může vypadat ve finále různě. Dejme tomu činnost nikterak zvlášť (z pozice žena – muž) specifikovaná, a tudíž „dobrovolná“: vždycky evidentně bývá pro jednoho snazší, snadněji splnitelná, vzhledem k jeho osobním – třeba časovým nebo i fyzickým – dispozicím. (Konkrétním příkladem je třeba venčení společného „domácího mazlíčka“ o tažné síle a vehemenci tanku…). V případě „nesouladu“ i souhrou okolností(?) může snadno takový úkol „zbývat“ častěji na toho, kdo si zaslouží (z pozice toho druhého) „trest“…! A to i přesto, že ony konkrétní dispozice „trestaného“ (k danému „úkolu“) evidentně pokulhávají za dispozicemi „trestajícího“ …
„Trestáme“ za cosi, co nám není vhod. „Trestáme“ často ovšem nepřímo – prostřednictvím něčeho (nebo někoho) jiného, „zástupného“(konkrétně tedy, v uvedeném případě, „přes psa“, „přes zodpovědnost“ k němu…). Koná se tak malá velká pomsta za to, že něco jiného(!) není „po našem“…
Když si něco umíníme, musíme to mít
Někdy býváme nadmíru „tvrdohlaví“, sebestřední, musíme se prosadit za každou cenu. Někteří to tak prostě máme zakódováno v povaze. Tím si jednoznačně komplikujeme partnerský vztah. Víc, než je možná na první pohled zřejmé. Nedokážeme ustoupit, obáváme se „ponížení sebe sama“ tím, že nezištně vyhovíme – přesto, že nám (jindy a jinak – z jakýchkoliv důvodů) vyhověno nebylo nebo není. Bývá to svízel – a velké umění života, sebeovládání a taky „inventura nervů“ – dokázat nevnímat momentální partnerovu nevstřícnost jako další „zářez“ na „pažbě“ třeba už tak dost „zjizvené“ pomyslné pušky…
Pokusme se vycházet si vstříc
Mějme (pokusme se o to!) ve vztahu „dobrou vůli“. Už od začátku. Vycházejme si vstříc navzájem podle svých možností a dispozic. Učme se to. Chtějme se to naučit. Vnímejme se (vzájemně!) správně. Hodně se tím usnadní… Chceme přece s partnerem společně projít dlouhou, co nejdelší, cestu… !
Nesnažme se toho druhého „předělat“
Co naplat, na světě je to tak prostě už zařízeno. Nic lepšího(?) jsme zatím asi nevymysleli – proto žijeme většinou v párech. Společně se snažíme sladit své zájmy a touhy, své priority, společně si vytváříme prostor pro život. Snažme se tedy respektovat navzájem. Oceňujme vzájemně své přednosti, dovednosti, talenty, a nepřeceňujme své nedostatky, omezení, indispozice. Nechtějme od druhého to, k čemu zkrátka disponován není. Nesnažme se partnera „předělávat“. Tím totiž kráčíme obvykle neomylně a jistě vstříc vztahovým problémům, které časem budou jen narůstat.
Buďme vděčni za to, co se daří
Chceme-li totiž (vyžadujeme-li to dokonce!) od svého partnera to, co mu není tzv. „vlastní“, dáváme mu tím ve své podstatě většinou úkol nesplnitelný – anebo splnitelný jen zčásti. Oceňme proto náležitě i pouhou snahu vyhovět – a nehodnoťme výsledek příliš příkře. Nehledejme obecně to, co se nepovedlo, nepoukazujme na negativa, ale oceňme to, co se podařilo, co se trvale daří. Jenom tak můžeme dojít k harmonickému soužití – a následně si ho „hýčkat“ a střežit. (Že je to dnes jev nad jiné vzácný, víme přece všichni…!)
Tajemství (?) šťastného partnerství
Takové jsou tedy základní, nepostradatelné a taky nenahraditelné ingredience „receptu“ na šťastné partnerství. Vřele je doporučují ti, kterým se partnerské soužití daří dlouhodobě. Ti, kteří se už dlouho mají rádi. Opravdově, skutečně. Bezpodmínečně. A i po létech vidí v tom, že našli jeden druhého, své velké životní štěstí…
Autorkou článku je Jarmila Jiráková, foto pixabay.com
