Chybovat je lidské. Tak kdy si přestaneme hrát na bohy?

Když jsme ve škole chybovali hodně, byli jsme nedostateční. Když jsme nechybovali vůbec, byli jsme výborní. Kdo jsme ale doopravdy, bez hodnocení ostatních?



Honba za dokonalostí

Na povrchu víme, že nikdo není dokonalý. Že jsme lidi a lidi chybují. Utěšujeme se tím a současně toužíme být lepší. Lepší mámou svému dítěti, lepší partnerkou svému muži, lepší pracovní silou svému šéfovi, lepší dcerou svým rodičům… Počkat, stop! Lepší než KDO? A kam se v tom výčtu ztratilo naše ?

Strach z chyb je v nás zakořeněný hluboko. Smířili jsme se s tím, že je v pořádku, když nás hodnotí někdo jiný. Už se nad tím ani nepozastavujeme. V očích ostatních toužíme být bezchybní.

Facebookové zdi jsou toho důkazem. Zpravidla nepíšeme depresivní statusy o tom, co jsme zpatlali v práci a že nám hrozí vyhazov. Nebo že jsme v partnerově telefonu „omylem“ našli něco, co jsme rozhodně najít nechtěli. Radši se vyfotíme se sklenkou červeného, ve kterém smutek a blbou náladu tajně utápíme. Proženeme zkrášlujícím filtrem a čekáme na smršť „lajků“. Na hodnocení druhých. Zase.

A já se ptám:

  • Vážně?
  • Proč?
  • Opravdu věříme, že může názor někoho, kdo neušel jediný krok po naší cestě, vyjadřovat naši hodnotu?
  • Nejsou mnohem důležitější naše vlastní oči? Náš pohled na sebe samé?

Jestliže platí, že chybovat je lidské, není pak „bezchybný člověk“ jen legrační oxymorón zrcadlící dnešní dobu? A může za nátlak k dokonalosti opravdu doba, nebo jsme si ho vytvořili sami? Případně – a teď zhmotním odvážnou myšlenku – existuje vůbec? Myslím jinde, než v našich hlavách?

Chybami se člověk mučí. Zbytečně

V poslední době cítím, že ať v sobě řeším jakékoli pálivé téma, odpověď je stále stejná. Sebeláska. Sebepřijetí. A jako neodmyslitelnou třešničku přihodím čím dál častěji skloňovaný přívlastek: bezpodmínečné. Mít rádi sami sebe se všemi nedokonalostmi. Se vším, co jsme kdy udělali (a ještě uděláme) „špatně“. Chyby jsou relativní. Posunují nás dopředu jako máloco jiného. Je jenom na nás, jak chybu budeme vnímat. Jestli jako selhání, kvůli kterému si zasloužíme zalézt do nory a strávit zbytek života v sebezpytu, nebo jako příležitost k růstu. Řečí zkostnatělého školního známkování: být „dostatečný“ stačí. Volume lásky doprava!

Na závěr si neodpustím jednu sebeironickou: takže autorka vlastně říká, že hodnotit druhé, pokoušet se dosáhnout dokonalosti a brát si názory ostatních příliš osobně je CHYBA? Ha! 🙂 Odpověď ponechám na moudrém čtenáři.

Autorkou článku je Martina Hudečková, foto: pixabay.com

One thought on “Chybovat je lidské. Tak kdy si přestaneme hrát na bohy?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *