Chvála odpočinku: Aneb zhroutím se až zítra

Ještě vyprat a pověsit.. Stihnu to? Jo, kratší cyklus pračky to zvládne. Nakoupit? Něco vezmu s cestou do práce, nakoupím pořádně potom, ještě, že má Billa otevřeno do devíti. Cože to mám připravit dítku na tábor? Měli mít nějaká bílá trika a indiánský klobouk??

K čertu, kde mám TEĎ sehnat pořádnou pláštěnku a náhradní baterie? Sakra, uzávěrka v práci, úplně jsem na to zapomněla, jak na smrt! Ještě, že mám obětavou kolegyni, která by mě však, upřímně, nejraději viděla i s uzávěrkou na dně Orlické přehrady. No a k tomu ještě tohle. Proč s sebou nenosím náhradní punčocháče, obzvlášť, když vím, že je kupuji za dvacku, a samozřejmě stylem poměr cena-výkon vydrží tak maximálně do odpoledních hodin!! A ještě to není všechno… Já vím, že kolik si toho nakládáme, tolik ve výsledku zvládneme. Ale proč vlastně?

Hrajeme tu roli dobrovolně?

Samotnou by mě zajímalo, proč se my ženy vlastně stylizujeme do něžných sufražetek už dávno nebojujích za volební právo, ale za stále se zvětšující počet kompetencí, které potom nestíháme nebo stíháme, ale na úkor vlastního fyzického a psychického zdraví. Pořád si říkám, že to generace před námi zvládaly… Ano, řadu kompetencí a úkolů opravdu měly v malíčku, ale možná proto, že měly jasně dané hranice toho, co žena dělá a co nedělá. Nikoho ani nenapadlo že by žena měla zvládat všechny domácí povinnosti a k tomu ještě levou zadní pracovat třeba na postu manažerky dalších x hodin. Jednoduše se očekávalo, že se v rámci svých jasně historicky daných kompetencí bude starat o rodinu (za pomoci starší generace z vejminku), o chod domácnosti (za větší či menší pomoci hospodyně, děvečky, pomocnice)… Prostě na většinu úkolů ženy obvykle nebyly samy.

Oldschool hosework?

Nechci tím ale vůbec říct, že by mě domácí práce obtěžovaly. Pochopitelně nemluvím o milionkrát umytém nádobí, které se během minuty svou špinavou tváří šklebí z kuchyňské linky, kde si manžel právě udělal steak, nebo upatlané čokoládové otisky ručiček, které zdobí před chvílí naleštěná kuchyňská dvířka. Naopak. Nepleťte si prosím typickou „housework“ s otročinou. Mám na mysli tu pěknou klidnou domácnost s vůní levandule z čerstvě složeného prádla a zalité, upravené barevné muškáty v oknech. Mám ráda tyto jasně kompetenčně dané práce v domácnosti, které ještě donedávna určovaly rodinný statut a „úroveň“ hospodářky. Dnes velmi děkuji své mamince, že mě naučila všechny praktické věci jako šití, vaření, praní, žehlení, pravidelný úklid.. Taky já svoji dcerku vedu od mala ke všem ženským pracem. Jsem ve svém okolí asi za naivního zpátečnického blázna, ale já prostě nerada cizího člověka v bytě. Nic proti placeným úklidům, v mnoha případech jinak nelze, ale. Nemám nic proti nim, zkrátka proti gustu, ale. Znáte ten pocit, když víte o každém knoflíčku, každý šuplík je srovnaný, prádelník voní čistotou a nepřekvapí vás manželovy děravé ponožky nebo zatoulaný oblíbený plyšák, lednice na vás nekouká s prázdnou a ložní prádlo už zase nevolá po výměně?

Jenže je prostě něco za něco, jako vždycky. Na první vysokoškolské zkoušce z filozofie mi dosti nepřístupná profesorka během zkoušení jasně vysvětlila, že prostě nelze mít vše, i kdybychom se zbláznili. Většinou jdeme cestou kompromisu nebo měníme. Měníme svůj klid a běžnou mezilidskou komunikaci za kyberprostor, který (co si budeme povídat) snese opravdu vše. Měníme náš čas strávený původně honbou za obživou za honbu za co nejlepší zábavou a ukrácením toho času, který nám zbyde, když si na všechny ty „nudné povinnosti“ někoho zjednáme. Je to opravdu to, po čem všichni toužíme?

housewife-23868_640

Otázka priorit

Já stíhám všechno, tedy skoro všechno. Dítě, domácnost a vše okolo, práci, kontakt s přáteli (pravda, nemám účet na žádné sociální síti, takže se nepočítají na tisíce ba dokonce ani na stovky či desítky). Doma to vypadá podle mých představ, usínám s pocitem, že je vše hotovo, připravené, čisté. Jenže, jak víme, něco za něco. Ptáte se, co zatím stojí? Obětovala jsem čas na sebe..přiznávám. Ale jen dočasně. Nyní ale nastala chvíle, kdy je potřeba s tím něco dělat, vyrovnat ten deficit. Jenže! Na úkor čeho se mám věnovat sobě? Jídlu? Žehlení? Mytí oken? Nebo dokonce snad manželovi s dcerou?? Jak říká moje milá kamarádka s vtipně nadsázkovým humorem jí vlastním: „To nemůžeš využít dobu mezi třetí a šestou ráno, když bys toho mohla dost udělat?? Vždyť ty ten čas zbůhdarma promrháš spaním??;)“. Ne, to teda fakt nemůžu… Takže na úkor všeho dohromady, ale jen trošku.

Na naši obranu bych ale chtěla vidět svoje prababičky, jak v potu tváře stíhají to co my, a k tomu ještě dobře vypadají, reprezentují firmu Bajza (à propos – znáte Poláčkovo nesmrtelné dílo Bylo nás pět? Okouzlující maminka, chytrá hlava rodiny, za pomoci šikovné pomocnice řídí celou domácnost vskutku bravurně). A k tomu každý den musí v práci dokazovat, že stojí za ten výběr personalisty na tu skvělou pozici, na kterou čeká dalších pět chlapů připravených okamžitě na zteč.

Jistě, říkáte si, že přece není nutné dělat takovou práci. Vskutku není, ale proč jste tedy studovala a tratila čas na stáži v jihoevropské metropoli, naučila se plynně mluvit v různých jazycích a po večerech se učila na zkoušky, zatímco přes den chodila na brigádu??

Jistě, říkáte si tedy, že není nutné mít vypiglovanou domácnost, jenže k čemu pak ty původní ženské role vlastně jsou? To bychom pak kromě rození dětí byly dost hermafrodití (abych řekla pravdu, již nyní mě někteří spoluobčané děsí svým jaksi oboupohlavním stylem života). Možná se jednou budeme rozmnožovat dělením nebo samosprašností..možná. O šizení malého dítka, které právě teď nasává všechny informace, zcela po právu napodobuje všechno, co doma vidí, nechtěla bych se rozhodně připravit o toto krásné období, které může toho malého človíčka ovlivnit po zbytek života.

Tak jak tedy? V čem to vězí?? Nevím, sama nevím, nevím ani kde přesně hledat jádro toho zpropadeného zakopaného psa – pudla. Snad jen..

Buďte troškař

Nehroťte to a buďte troškař. Trošku odpočívejte, trošku pracujte, trošku tvořte, trošku se radujte. Já vím, nic nového pod sluncem, ale věřte, že tento způsob určitě nabízí trvale udržitelný postoj. Ano, zhroutím se až zítra, na paniku a stres (ten škodlivý) je vždycky času dost. Nikoho ovšem nenabádám, aby se vykašlal na měsíc nevyžehlené prádlo nebo vařil jen studené večeře. Říká se obvykle, že dobrého jen pomálu. Platí to ale o všem, o čem byla dosud řeč. Klidně se tedy stresujte, rozumná míra stresu dokonce prospívá. Klidně dejte přednost namazanému chlebu před rajskou, přítel to jistě pochopí, ale ne každý den. Jděte klidně na večírek, překročte kupy špinavého prádla a sfoukněte prach ze šperkovnice, prostě jděte a užijte si. Se stejnou vervou ale druhý den poskládejte rozházené nádobí do myčky nebo vyndejte kalhoty, které máte půl roku odložené na zašití. Baví vás lenošit na zahradě, balkóně nebo v areálu veřejného biotopu? Fajn, sbalte plavky, deku, pár stovek na oběd nebo dobrou sváču a zamiřte tam. Nic si nevyčítejte, naplno užívejte teplých vlnek a nechte vítr čechrat vám vlasy. Budete tak mít dostatek sil na nový pracovní týden, ve kterém se na vás jistě zase mnoho nakupí, vás to ale však na kolena už nedostane.

Autorkou článku je Lenka Zelenková. Foto: pixabay.com


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *