O potřebě zdravého sebevědomí se dočteme leckde. Jsme nabádáni k jeho upevňování . K osvojení si dovednosti prezentovat se dostatečně sebevědomě. Za účelem potřeby přesvědčit okolí o svých kvalitách, z důvodu optimálního sebeprosazení. Ovšem snadno proveditelný návod , jak na to, obvykle chybí. Všimli jste si?
Je určitě nesporné, že nám dostatečné sebevědomí usnadňuje život. Ve všech směrech. Se získáním sebevědomí to ale není jen tak. Musíme k němu dospět postupně. A to bývá někdy docela svízel. Mnozí o tom víme své. Víme nebo tušíme, že míra sebevědomí je limitována tím, jako nás přijímalo a přijímá okolí. Jinými slovy – nakolik se nám, alespoň čas od času, dostává zpětné vazby v podobě pochvaly…
„Nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry“
Citovanou výzvu jsem našla před časem napsanou lakem na nehty (!) na zrcadle v pokoji své dospívající dcery. Bezprostředně poté, kdy mi při „studijním“ sledování teenagerovského, zdánlivě jen oddechového, filmu utkvěla v paměti. Ač věku teenagerů dávno odrostlá, její nadčasovou platnost z pohledu nabytých životních zkušeností kdykoliv klidně „podepíšu“…
Flintu do žita rozhodně neházet!
Vždycky poměřujeme svoje schopnosti schopnostmi druhých. A schopnosti jiných zase těmi svými. Získáváme tak ,nebo naopak ztrácíme, kus sebeúcty, a tím nám vzrůstá nebo klesá sebevědomí. To je normální, přirozené a ve své podstatě žádoucí. Ovšem pokud k takovému porovnávání sil přistupujeme rozumně. Pokud se pro nás stane nadmíru svazující a vzbuzuje v nás extrémní obavy nebo nejistotu, něco je špatně. Právě s naší sebeúctou, se sebevědomím. Nesmíme dopustit, aby nás strach paralyzoval.
„Nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry…!“V těch pár slovech je , myslím si, obsažen moc dobrý návod na zdravý postoj k vlastnímu životu. K životu, který jistě chceme žít všichni šťastně a spokojeně. Ve kterém toužíme něco dokázat, mít úspěch a příležitost prosadit se v tom, k čemu se cítíme být disponováni. A právě tahle myšlenka by nám mohla (a měla) dát sílu (a jasný pokyn) i síly poměřit. Nám všem, v každé životní etapě. Se samozřejmou vírou v možné vítězství. A o tom, že bychom svoji potřebu „místa na slunci“ vzdali bez boje, že bychom se nechali dobrovolně „vyřadit ze hry“, vůbec neuvažovat…!
Chválit, chválit, chválit…
Abychom ale v životě zabojovat vůbec dokázali, potřebujeme k tomu právě zdravé sebevědomí. Stejně jako k tomu, abychom se cítili šťastní, aby nás život bavil, těšil, abychom ho prožívali smysluplně.
Sebevědomí je potřeba jistě podporovat už v dětství. Od chvíle, kdy dítě , řečeno slovy našich babiček, „začne rozum brát“ . Ne vždycky to tak ale bývá. Někdy a někde (doma i ve škole) se prostě chválou, byť oprávněnou, pořád ještě šetří. Často z důvodu, aby snad chválený (nejen dítě) nezpychl. Jenomže, marná sláva, pro dnešek je kategorie chvály úplně jiný „level“ než tomu bylo v relativně nedávné minulosti, dříve a ještě dlouho před tím… (Přehnaná) skromnost se už dneska přece nenosí, naopak, sebevědomými „vzory“ přetéká kdeco, od stránek časopisů, přes nejrůznější masmédia, obsah sociálních sítí, osobní prezentace atd. atd. atd. A to pak ten, kdo dostatečným sebevědomím z nějakého důvodu nedisponuje, může dostávat (někdy třeba i díky nám! ) pěkně „na frak“, nemyslíte …?!
Sebevědomí zdravé i dravé
K životu teenagerů, mladých vždycky patřilo, patří a patřit i bude nejenom pozitivně přijímané sebevědomí zdravé, ale často i odmítané dravé. To bývalo a bývá někdy mylně považováno za drzost. Myslím si ale , že je pro harmonický život velmi žádoucí různé projevy oprávněného sebevědomí správně rozpoznat a podpořit,případně se pokusit s citem je usměrnit. Nikoliv ovšem potlačit. I když třeba někdy nemusí být právě z nejpřijatelnějších… Ta forma podpory může být jistě různá , stejně jako způsob, jakým dáme svoji podporu najevo. Tudy, myslím si, vede spolehlivá cesta člověka k člověku. A taky nás starších k těm mladým a nejmladším.
Stávám vytrvale na straně mladých. Cíleně hledám, a mnohdy nacházím, před světem skrytá pozitiva. Věřím totiž, že to má smysl. Že jenom tak se můžeme potkat – a setkat. A to je přece potřeba – pro ně i pro nás, dneska, stejně jako kdysi, vzpomínáte ? K setkání často stačí docela málo. Třeba začít tím, že budeme šetřit vůči mladým obvyklou kritikou, výtkami, nesouhlasy. A pokusíme se, aspoň někdy, za něco je taky pochválit. Nedělají přece úplně všichni špatně úplně všechno, ne?!
Autorkou článku je Jarmila Jiráková
