Někdy se z čista jasna přihodí, že je potřeba zabojovat. Zabojovat o život. O každý následující den, měsíc, roky. V danou chvíli je na tenhle rozhodující zápas každý sám. A musí ho bezpodmínečně vyhrát. Zvítězit sám nad sebou. Aby byla šance na všechna další příště.
Tohle téma mne vytáhlo z postele za ranního rozbřesku a nedalo se už odehnat. Dlouho, a dlouho marně, jsem hledala ve své rozespalé malátnosti tužku, aby se mé neuspořádané myšlenky nerozplynuly v nenávratnu dusného jitřního bezvětří letošních srpnových dní. Abych zachytila apel poletujících útržků stále aktuálních událostí, které se bez varování vedraly do života rodiny. Donutily nás k zastavení navzdory věčně spěchající přítomnosti. Stejně, jako kdesi jinde mnohé další, neznámé.
Když přijde nemoc
Asi všichni máme podobný prožitek za sebou. Kohosi z blízkých „navštívila“ nikým nezvaná, vážná nemoc. A chvíli to možná dokonce i vypadalo, že už se nemocnému ani nechce žít. Z relativně plné síly naprostá bezmoc. Najednou chybí energie i vůle zákeřné bezmoci se vzepřít. Zabojovat. A přát si při tom jediné: šklebící se bezmoc pokořit…
Intuitivní touha po životě
Dokázat v sobě najít dostatek síly a vůle k životu ve chvílích, které šetří vůči nám svojí přízní, nebývá snadné nikdy. A vůbec při tom nezáleží na věku. Zpravidla až probuzená přirozená schopnost v nás, instinktivní touha a potřeba žít dál, nakonec často vítězně zlomí třeba i beznaděj. Zdánlivou beznaděj. Někdy je ovšem nezbytné přijmout pomoc. A věřit, že právě ta konkrétní nabízená je ten šťastný a potřebný krok. První krok k těm všem dalším, které nás v životě ještě jistojistě čekají.
V takových chvílích určitě pomáhá myslet na někoho, kdo je nám blízký. Kvůli němu, nebo kvůli nim, nevzdat svůj život. Upnout se k jedinému cíli: udělat všechno pro to, aby život mohl pokračovat. Třeba i s jistým omezením, ale zase spolu s těmi, kteří jsou jeho jednoznačně správnou a neomylně fungující motivací. S těmi, kvůli kterým žít chceme, musíme – a taky budeme!
Kvůli někomu – a kvůli sobě
Podobný princip, ale logicky v jiných souvislostech, známe přece ze svého dětství.
„Za maminku, za tatínka…“, to jsme slýchávali, když jsme odmítali jíst. „Udělej to kvůli nám…“, k tomu jsme byli vyzýváni, když jsme se třeba někdy nechtěli učit. „Tohle nám nemůžeš dělat…“, to býval možná častý apel v době, kdy jsme prožívali revoltu dospívání. Kvůli někomu jsme se tenkrát dávno „obětovali“ a snědli další sousto, kvůli někomu jsme se ve škole začali víc snažit, kvůli někomu jsme se pokoušeli chovat zodpovědně. Někdy, ne vždycky, pochopitelně. Ale tak nějak podobně to docela dobře fungovalo. A přece jsme to všechno vždycky dělali hlavně kvůli sobě. Abychom dobře prospívali, něčemu se naučili, obstáli v příštím životě. Abychom sobě samým prospěli, abychom ušli na své cestě vlastním životem další nezbytný a veskze pozitivní krůček nebo krok.
S postojem k vlastnímu zdraví, respektive k léčbě, která k ozdravění může vést, je to někdy hodně podobné. Je potřeba chtít udělat pro své uzdravení maximum, to znamená všechno v daný čas dostupné a nutné. Odhodlat se k tomu, třebaže je to v tu chvíli určitě těžké, přetěžké. Kvůli někomu, koho máme rádi a kdo má rád nás…
To musíš zvládnout, Jiřinko – kvůli nám, kvůli nám všem!
Autorkou článku je Jarmila Jiráková