Že se jednalo o krvavou, hrůzostrašnou válku, ve které přišly o život více než čtyři milióny lidí, o tom není třeba diskutovat. Válka ve Vietnamu má z našeho pohledu mnoho různých tváří, o jedné z nich se však nikdy nemluvilo. Do rozbouřeného Vietnamu se během šedesátých a sedmdesátých let minulého století vypravilo několik odvážných žen, které jsou v souvislosti s touto historickou érou naprosto upozaděny. Mezi nimi se ocitla také francouzská reportérka Catherine LeRoy, jejímž předsevzetím bylo upozornit na lidskou tvář celého konfliktu.
Kdo je záhadná dívka s fotoaparátem přehozeným přes levé rameno a jak je možné, že mezi vojáky vypadá tak sebevědomě? Pro Pařížanku, která měřila jen 152 centimetrů, samozřejmě neměla americká armáda uniformu ani boty správné velikosti. Drobná blondýnka s vlasy spletenými do tlustého copu a bílým šátkem, který poněkud kontrastuje s erární blůzou, kalhotami a kanadami, působí vedle urostlého vojáka s doutníkem v puse trochu nezvykle. Ironií je, že na silné fotografii stojí žena, která má sama na svědomí celou řadu jiných silných fotografií…
Catherine LeRoy chodila na katolickou střední školu a snila o tom, že se stane profesionální pianistkou. Když si v roce 1966 koupila jednosměrnou letenku do Laosu, bylo jí pouhých jednadvacet let. Předtím pracovala v Paříži jako reportérka osmnáct hodin denně, aby si vydělala na cestu. Do Vietnamu přijela jen se svým fotoaparátem Leicou M2 a v kapse neměla ani 200 dolarů. Na své dobrodružství se vydala na vlastní pěst, s nikým neuzavřela žádnou smlouvu a armáda ji rozhodně nebrala příliš vážně. Uměla jen pár slov anglicky a seznam jejích oficiálně publikovaných článků byl velmi krátký. Nakonec pracovala tak jako mnozí jiní reportéři pod záštitou legendárního fotografa a redaktora Horsta Faase, který jí dal tři černobílé filmy a slíbil 15 dolarů za každou fotografii.
Žádná jiná reportérka však na frontě nestrávila během války ve Vietnamu tolik času jako Cathy. Konkrétně se jednalo vždy o tři týdny v měsíci. Možná by takto vydržela i déle, nicméně měla tendenci nadávat vyšším důstojníkům, a tak ji prostě poslali z fronty pryč. Přes svůj ostrý jazyk se v roce 1967 zúčastnila společně 173. výsadkovou brigádou operace Junction City. Samotný výsadek pro ni nepředstavoval nic neobvyklého, už jako teenager měla za sebou 84 seskoků.
Poměrně rychle si vybudovala reputaci skvělé fotografky, ale sotva mohla tušit, že má na svědomí jednu z nejznámějších fotografií pořízenou během války ve Vietnamu, jejíž název by se dal volně přeložit jako „Hrobař v trýzni“ („hrobař“ je v armádě slangovým výrazem pro zdravotníka).
Tři snímky příslušníka Námořnictva Spojených států Vernona Wika pořídila v těsném závěsu v roce 1967 během bitvy o pahorek 881. Na prvním z nich se voják uprostřed zoufalé krajiny snaží oživit svého kamaráda, na druhém zjišťuje, jestli mu buší srdce a na poslední si zdravotník Vernon Wike uvědomuje, že se sklání nad mrtvým tělem.
Samotná Cathy LeRoy se přiblížila smrti v roce 1968 během ofenzívy Tet, kdy ji a dalšího francouzského novináře Francoise Mazura zajali Severovietnamci. Cathy se i v takové chvíli zachovala duchapřítomně a přesvědčila své věznitele, aby ji nechali pořídit pár fotografií, které byly později publikovány v časopisu Life. Když Severovietnamci pochopili, že se jedná o dvojici novinářů, nechali je odejít.
Její práce je obdivuhodná, nutno však podotknout, že ne všichni novináři měli ve Vietnamu takové štěstí, aby přežili. V šedesátých letech působili ve Vietnamu pouze dvě reportérky – Francouzska Cathy LeRoy a Američanka Dickey Chapelle, kterou v roce 1965 zabil granát.
Odvážná Cathy za svou práci získala několik prestižních ocenění, společně s Tony Cliftonem napsala knihu God Cried a jako válečná zpravodajka se účastnila ozbrojených konfliktů na Kypru, v Severním Irsku, Libanonu, Somálsku, Afghánistánu, Libyi, Iráku a Iránu. Později se věnovala publikování článků na svém webu o Vintage módě. Zemřela v červenci 2006 ve věku šedesáti let v kalifornské Santa Monice, ale její dechberoucí fotografie budou žít věčně a připomínat, že válka má vždycky lidskou tvář.
Autorkou článku je Helena Žáková
