Z pohledu dějin jsou to jen drobné paradoxy. Z pohledu lidského života můžou zabolet. Referendum o brexitu proběhlo včera. Den po nedožitých narozeninách zavražděné britské poslankyně Jo Cox. V Londýně se na připomínku jejího výročí konal happening, který doprovázely slzy i výzvy – Love Like Jo. Osud britské političky až nápadně připomíná příběh švédské ministryně zahraničí Anny Lindh. Také ona byla proevropská a před klíčovým hlasováním před šestnácti lety prosazovala přijetí eura. Byla zavražděna.
Politička a matka dvou malých dětí Jo Cox byla mladá, atraktivní, úspěšná a vzdělaná. Dost důvodů pro to, aby se stala terčem závisti. Nebo nenávisti. Navíc měla velmi silné a jasné politické vize, za kterými si stála. „Věřím, že byla zabita kvůli nim,“ řekl její manžel Brendan Cox. V historii nebyla jediná. Na své názory doplatily i jiné političky. Třeba pákistánská premiérka Benazir Bhutto nebo předsedkyně indické vlády Indira Ghandi.
Jo Cox byla, podle slov jejího manžela, znepokojena zhrubnutím debaty před plánovaným referendem o Brexitu. Sama stála na straně těch, kteří si přejí setrvávání v Evropské unii. I se všemi mouchami, které jako nedokonalá organizace stvořená lidmi, má.
Jmenuji se Smrt zrádcům
Zatímco muž, kterého policie obvinila z vraždy poslankyně, stál na straně druhé. Lidé z jeho okolí ho popisují jako tichého samotáře a vášnivého zahradníka. Pravděpodobný vrah britské političky, Thomas Maire, před několika dny u londýnského soudu na otázku, jaké je jeho jméno, odpověděl: „Jmenuji se Smrt zrádcům, svobodu Británii.“
Podle některých britských médií nese svůj díl viny na vraždě Jo Cox i agresivní tón kampaně, která se před referendem rozeběhla a postupně gradovala. Dala totiž do rukou lidem, jako je Thomas Maire, argument a ospravedlnění – konají v zájmu vyššího dobra. Je to možná až děsivě příznačné. Na jedné straně milující a jemná Jo Cox. Na druhé straně agresivní a frustrovaný Thomas Maire.
Váhy se překlopily
Část Velké Británie se v den nedožitých čtyřicátých druhých narozenin Jo Cox spojila. Politička podle slov svého manžela milovala život a neustupovala ze svých názorů. Bylo to dojemné až patetické. Růže, plavba na lodi, transparenty, objetí, držení se za ruce, slzy jako symbol spojenectví.
A dnes přišlo vystřízlivění. Británie se rozhodla Evropskou unii opustit. Padala slova jako černý pátek. Zklamání a zase slzy. Britský premiér oznámil svoji rezignaci. Ve vzduchu je cítit kocovinu po špatné party.
A kruh se uzavírá. Občané Švédska se v referendu v roce 2003 taky rozhodli proti Evropské unii a euro nepřijali. Navzdory vraždě političky, která byla pro přijetí eura. Nebo možná právě proto.
Podobný scénář, jen trochu jiné dopady. Británie se teď bude dohadovat s Evropskou unií, jak co nejméně bolestivě svazek, kterému přes 17 milionů občanů řeklo ne, rozvázat. A mezitím se objevuje první rozčarování. Nigel Farage, který prosazoval vystoupení z EU a sliboval, že tím Británie získá 350 milionů liber týdně navíc, dnes ráno v pořadu Good Morning Britain, svůj slib popřel.
Autorkou článku je Jana Poncarová. Foto: pixabay.com
